COOLna

Digitální knihovník Brewster Kahle si vzal za své celoživotní poslání zajistit univerzální přístup ke všem znalostem. Na rozdíl od mnoha jiných idealistů ale nezůstal pouze u vizí.

Brewster Kahle založil a řídí Internet Archive, bezplatnou digitální knihovnu, která archivuje weby a zpřístupňuje je všem bez rozdílu. Vytvořil skutečnou historii vzniku internetu a díky svému působení ve správní radě Electronic Frontier Foundation se zasloužil o to, aby tyto informace zůstaly volně dostupné.

Hodně mu v jeho úsilí pomohlo jeho technické vzdělání a kariérní start. Po absolvování MIT v roce 1982 pomáhal Kahle založit společnost Thinking Machines, která se zabývala superpočítači a vytvářela systémy pro prohledávání rozsáhlých textových fondů. V roce 1989 vymyslel první internetový publikační a distribuovaný vyhledávací systém WAIS (Wide Area Information Server).

Později spoluzaložil společnost Alexa Internet pro analýzu webového provozu, tu následně v roce 1999 koupila společnost Amazon. Stejnojmenná divize pak fungovala až do roku 2021, kdy ji Amazon definitivně zařízl. Kahle je také klíčovým podporovatelem Open Content Alliance a členem Americké akademie umění a věd.

Jak vlastně začala myšlenka Internet Archivu?

To je jednoduché, začalo to myšlenkou vybudovat knihovnu všeho, takovou Alexandrijskou knihovnu digitálního věku. Dokážeme ji vytvořit tak, aby poskytla univerzální přístup k veškerému vědění? A ještě dlouho předtím, než jsem vybudoval Internet Archive, jsem pracoval na tom, aby to bylo možné. Takže důvodem pro vyvíjení internetových technologií bylo pro mne vybudování knihovny všeho vědění.

Byl vůbec dobrý nápad, archivovat veškerý obsah internetu?
Ano, a nejde jen o internet, ale také o věci mimo něj – knihy, hudbu, video, webovky, software, zkrátka vše, co bylo kdy publikováno. To je příležitost, kterou nám nabízí internet, stát se obrovskou knihovnou, a mnohem víc – globálním mozkem, díky kterému se všichni můžeme stát chytřejšími, protože tam bude vše. Nemáme jen WebArchive, ale taky archiv knih, hudby, televize, je to mnoho různých částí.

V předminulé dekádě jste začal s programem skenování copyrightem chráněných knih a jejich distribucí komukoli, kdo o ně stojí. Jak ten projekt začal a jaké byly hlavní překážky, které jste museli překonávat?
Začali jsme archivováním za spolupráce s vládami Indie, Číny a USA. Šlo ze začátku o asi jen milion knih. To bylo v roce 2002. Kolem let 2004–2005 jsme navázali Kanadou. Jednalo se ale hlavně o starší knihy, u kterých se dalo předpokládat, že tam problémy s copyrightem nebudou. Až v roce 2009 jsme se odvážili pustit do digitalizování knih s copyrightem. Ale bylo to jen pro poměrně specifickou skupinu uživatelů – nevidomé a dyslektiky.
Projekt měl nečekaný úspěch. Lidem se to líbilo, takže jsme také začali poskytovat meziknihovní výpůjčky a zapojili strojové učení. A v roce 2011 jsme začali spolupracovat s mnoha velkými knihovnami včetně bostonské veřejné knihovny.
Vybrané knihy jsme začali půjčovat jako v knihovně – v jednu chvíli je četl jen jeden čtenář. Systém je chráněný šifrováním. Ten soubor vždy nakonec zmizí, lidé ho mají jen 14 dní. Je to přesně jako v knihovně. Máme fyzickou knihu, zdigitalizujeme ji, vlastníme ji, jen neleží na polici. Potom je její digitální dvojče zapůjčováno vždy jen jedné osobě ve stejný okamžik.

Čím se Open Library liší od Google Books?
Google Books je projekt, který vytvořil Google pro zlepšení fungování svého vyhledávání. Jeden rozdíl je, že má jen úryvky.

Co si myslíte o amerických snahách o cenzuru nepohodlných knih ve školách a na veřejnosti?
Je to strašné. Nevím, kdy se to zlomilo a lidem začalo připadat, že zakazovat knihy je něco normálního. V USA se tento fenomén dnes velice rozšířil. Ale nejsme jen svědky zakazování knih vládami. Také společnosti se snaží stahovat knihy, které byly normálně dostupné, korporace se snaží zabránit digitálnímu vlastnictví knih a tvrdí, že nic jako digitální vlastnictví neexistuje.
Chtějí mít možnost odstranit nebo změnit knihu, kdykoli si usmyslí, kdekoli se kniha nachází. To se skutečně děje a je to velký problém.

Proč se to podle vás děje?
Chtějí si ponechat možnost v knize něco měnit. A pozor, papírové knihy bývají rychle vyprodané. Musíte jít a koupit si nové, často změněné vydání. Společnosti také nechtějí, aby knihovny měly digitální sbírky, nedovolí jim to. Knihovny v USA utratí 3 až 4 miliardy dolarů ročně za nově publikované knihy. 20 procent peněz za knihy pochází od knihoven a to je pro nakladatele až příliš velké lákadlo.
Knihovny by se měly postavit a říct: ne, budeme kupovat jen elektronické knihy! Nebo koupit fyzické knihy a zdigitalizovat je. Ale nakladatelé jim v tom brání.

Když napíšete knihu, měli byste ji vydat u vydavatele, který k tomu přistupuje takto a prodává plnohodnotný soubor s knihou, jež bude kupujícímu skutečně patřit.
V Kanadě tomu soudy říkají technická neutralita. Znamená to, že máte stejná práva nezávisle na použité technologii. A tak by to mělo podle mne být.
Ve velkých mezinárodních nakladatelských a vydavatelských korporacích v USA vlastně říkají, že jediné, co můžeme, je přečíst si stránku, a když se jim zlíbí, tak nám ji klidně mohou zase vypnout. Pokaždé, když čtete knihu, za kterou jste zaplatili, děláte to s jejich svolením. To je vážně problém.

Jaké je situace v Evropě, je to stejné nebo podobné?
Je to stejné. Jsou to mezinárodní multimiliardové konglomeráty. To nejsou nakladatelství, která si pamatujeme z mládí. Jsou to obrovské nadnárodní multimediální korporace. Jsme zvyklí, že si v médiích všichni stěžují na Facebook, Twitter, Google, Amazon, a ony skutečně problematické jsou, ale tato velká vydavatelství zůstávají neprávem trochu pod radarem, přitom tu nepozorovaně budují knižní Netflix.
Na Netflixu už vám ve skutečnosti filmy nepatří. Není to jako když jsme si koupili DVD. Obsah si pouze půjčujete, mohou vám ho vypnout a také to rádi dělají. A není tu žádná alternativa.

V čem je podle vás jádro problému?

Ty společnosti vlastní mnoho různých věcí a testují různé modely toho, jak na nich ještě více vydělat. Zkouší reklamu, paywally, předplatné. Knihy nevnímají jako něco odlišného od filmu nebo hudby. Chtějí dělat byznys jako Spotify, které nabízí hudbu, kterou ale nevlastníte, a vydělává na tom balík. Všichni nakladatelé se snaží o něco podobného.

Zprostředkovávají způsob myšlení společnosti, způsob záznamu událostí. Pokud přistoupíme na hru těchto společností, mohla by tato historická kontinuita zmizet. Tento přístup by mohl zapříčinit třeba až smazání všech knih z dvacátého století, najednou by prostě nebyly vůbec přístupné. Pokud byste si nenašli knihovnu, která knihu fyzicky vlastní – a lidé dnes příliš do knihoven fyzicky nechodí, jsou zvyklí si vše hledat na internetu – nemusíte ji nalézt vůbec. Najednou budeme vychovávat generaci bez přístupu ke knihám dvacátého století. To je problém.

Je za tím nenasytnost těchto společností. Už jim nestačí jen copyrightová práva, ale snaží se nám podsouvat licence. Jeden obrovský rozdíl je pak v tom, že zatímco copyright časem vyprší, licence platí navždy. Z copyrightu platí výjimky, z licence nemusí.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.