COOLna

Po epidemiolozích a ukrajinistech dostali svoji šanci po letech zase ekonomové. V nejrůznějších debatách glosují neutěšený stav veřejných financí a snaží se tatáž schémata odvyprávět co nejatraktivněji, aby je pozvali znovu. Umělecky nejpřesvědčivější se mi jeví Mojmír Hampl, který káže o totálním konci všeho dobrého s takovou přesvědčivostí, prokládanou neformálním slovníkem, že po vyslechnutí jeho slov by na konto státního dluhu snad něco poslal i poslední bezdomovec.

Ekonomika poráží politiku, v tom se snad všichni experti na státní deficit shodnou. Je třeba zachránit veřejné finance, které jsou v jejich optice hodnotou a cílem, nikoliv prostředkem a nástrojem.

Českou společenskou debatu ovládl přízemní ideový směr: makroekonomismus. Namísto kladení normativních otázek se uchyluje k účtařině, jako by naše životy „tady a teď“ byly jen volným teoretickým cvičením v uzavřených laboratořích Vysoké školy ekonomické, kam neproniká Slunce ani nic jiného, co by mohlo narušit konstantní parametry akademického pokusu.

Momentální hvězdy tuzemského ekonomického nebe mají jasno. Škrtejme ve výdajích tak masivně, až se dostaneme k číslům, která nás svou krásou zcela ohromí, pak se dostaví katarze, a ti, kteří přežijí, z toho budou profitovat. Dnes zmarněné lidské osudy jsou jen nepatrnou obětí těch beztak už neúspěšných; ničím, co by mohlo obstát proti příslibům výnosů v budoucnosti.

Zdrcující je pak skutečnost, že devadesátkový extrakt, který si dnes ODS ordinuje, snad aby si vynahradila osm předchozích let v opozici, jsou jen mýty a teze z modrých brožurek, které ani sám praotec Klaus nemínil nikdy uplatňovat absolutně, protože ať už byl čímkoliv, vždy si oblékal jen kostýmy, jež mu sloužily k udržení moci. Takzvané úsporné balíčky, jejichž obsah vláda odkrývá postupně a pomalu, až to připomíná decentní Peep show, a jejichž smyslem prý má být bojovat s neutěšeným stavem veřejných financí, jsou ve skutečnosti nejkratší a zaručenou cestou k autoritářskému modelu vládnutí, který jsme tu doposud po roce 1989 ještě nezažili.

Vládní politická reprezentace tak rezignovala na budoucnost země a podlehla partě makroekonomistů, kteří ordinují lék proti jediné chorobě, jako by nás nic jiného netrápilo, s falešnou prognózou, že zvládneme-li ji, bude vše opět v pořádku. Nebude.

Nejde přitom, jako zatím doposud vždy, o spor mezi levicí a pravicí. Nejde o to, jestli máme více věřit vizi budoucí prosperity postavené na dnešních škrtech, nebo chápat vynakládání veřejných peněz lidem, včetně těch do sociální oblasti, jako investici do budoucí prosperity, která vše zaplatí. Nepře se demokratická levice s demokratickou pravicí. Stojíme v konfliktu, v němž je v sázce sama demokracie. Rozhoduje se dost možná o formátu celé společnosti na příští desetiletí.

Nežijeme ani na pustém ostrově. Vláda se tváří, že to ví a razí zahraničně-politickou orientaci, na kterou můžeme být právem hrdí. Ona je vládě také nedocenitelným anestetikem kritiků ze strany liberálních kruhů, včetně podstatné části médií. Přitom i profil našeho postoje ke světu je ale nyní v sázce, pokud stávající vláda neuspěje. A pak nám tu hrozí v lepším případě cosi jako Maďarsko.

Petr Minařík

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.