COOLna

Co jsme ochotni nebo schopni dát a co druzí jsou ochotni nebo schopni nám vrátit, to jsou dva odlišné světy.

Co jsme ochotni nebo schopni pro druhé udělat a co druzí jsou ochotni nebo schopni ocenit, to jsou také dva odlišné světy.

To, co druhým dáme nebo co pro ně uděláme, můžeme ovlivnit. Vychází to z toho, jací jsme my, jak nás zformoval život a jaké jsou naše hodnoty. Ale to, jak nám druzí opětují nebo zda si nás vůbec váží, vychází z toho, jací jsou oni, jak je zformoval život a jaké jsou jejich hodnoty.

Dříve či později potkáte ve vztazích dvě skupiny lidí: Pro ty první něco uděláte a oni Vám to neopětují. Pro druhé něco uděláte a oni Vám to později oplatí.

Z hlediska osobního rozvoje člověka je důležité poznat OBĚ skupiny. OBĚ totiž pro nás mají svůj pozitivní význam.

Bez první skupiny (neopětuje to, co pro ni uděláte) nedokážete dostatečně ocenit tu druhou, až ji potkáte. Na světě je totiž mnoho lidí, pro které něco uděláte a oni ani nevědí, jestli si toho mají vážit. A to jen proto, že bohužel dosud nepotkali ty, kteří pro ně nic dobrého neudělají. A tak si myslí, že dostávat něco dobrého je samozřejmost. Není.

A totéž platí i pro Vás: Pokud nepotkáte lidi, kteří Vám to dobré, co pro ně děláte, NEopětují, tak si potom bohužel nemusíte tolik vážit lidí, kteří Vám dokážou docela jednoduše vrátit své dobré srdce po tom, co pro ně uděláte. Chápete? Kdo poznal jenom lidi, kteří mu jen tak dávají, může přirozeně považovat za normální jen brát. A naopak když po celý život vyrůstáte v prostředí, kde Vaši přátelé a rodiče samozřejmě opětují to, co pro ně druzí udělali, přirozeně považujete za normální to, že si lidé opětují lásku.

A tak může dojít ke střetu dvou „norem“. Vy můžete být nepříjemně překvapeni tím, že Vám někdo lásku neopětuje, a protějšek může být nepříjemně překvapený tím, že po něm vůbec něco ve vztahu chcete.

Ale i to je dobrá zkušenost. Alespoň pochopíte, že to, co pro druhé lidi děláte, není jediným měřítkem zdravosti a úspěšnosti vztahu. Protože vztah vytvářejí oba. Takže to, že se obětujete pro druhého, je sice hezké a znamená to z Vaší strany důležitý předpoklad zdravého a úspěšného vztahu, ale JENOM PŘEDPOKLAD, protože každý vztah se skutečně zdravým a úspěšným stává až tehdy, když se k Vám přidá i ten druhý.

A pokud naopak od Vás, dávajícího člověka, protějšek odejde, není to Vaše vizitka – Vy jste dávali všechno, co vztah potřebuje. Uspokojili jste jeho potřeby. Ale to nestačí. Taky jsou tu totiž Vaše potřeby, které musejí být uspokojeny.

Ujasněte si: Vadí Vám to, že Vám druhý neopětuje to, co pro něj děláte?

Není to zbytečná otázka. Na světě jsou lidé, kterým vůbec nevadí to, že jen dávají a druhý od nich jen bere. Jsou šťastní, že se prostřednictvím jednosměrného vztahu realizují – že nejsou pro někoho zbyteční, že mu pomáhají jako matka dítěti. Šťastnými je dělá to, že druhý je (díky nim) šťastný. Je to naplňuje. Budiž. Ale většina lidí potřebuje, aby druhý dříve či později opětoval. A to hlavně proto, že každý člověk má své limity a nemůže jen dávat, potřebuje taky energii doplnit – nikdo není schopen dávat to, co v sobě už nemá. Navíc každý žijeme nedokonalý život. Dříve nebo později padneme do problému, na dno. Zemře nám rodič nebo někdo jiný blízký. Zkomplikuje se nám zdraví, neobejdeme se bez pomoci. Čím starší budeme, tím častěji se to bude stávat. Proto potřebujeme skutečně nebýt sami – uvědomit si, koho máme po svém boku.

Pokud zjistíme, že máme vedle sebe člověka, který nám samozřejmě oplácí lásku, který nás obejme, když je třeba, věnuje nám čas, naslouchá, aby bylo možné se vypovídat, snaží se nám porozumět, tak je to spřízněná duše, jež chápe podstatu i hodnotu vztahu. S vysokou pravděpodobností tento člověk už někdy sám byl v situaci, kdy pomoc potřeboval. Zažil, jak důležité je mít vedle sebe někoho, kdo při něm v těžké chvíli stojí. A kdo má tudíž i v sobě energii a lásku, mimochodem pro případ, kdy by to druhý potřeboval.

Pokud se někdo jenom vydává ze své lásky (byť dočasně přesvědčený, že opětování nepotřebuje), dříve nebo později bude vyhořelý, zklamaný, frustrovaný. Bude se sám sebe ptát: Proč vlastně mi ten druhý neopětuje? Copak nestojím za lásku? Jsem prašivec? Nezasloužím si pomoc?

A právě to je chvíle, kdy dobrý člověk, který dosud jenom dával, začne o sobě paradoxně pochybovat. Začne se podceňovat. Začne se i nemít rád.

Kromě lásky zvenčí začne ubývat člověku sebelásky. To je problém mnoha lidí, kteří jenom dávají. Jestliže nazpět nedostávají, připadají si ne dost dobří. Prorokují sami sobě, že je v životě nečeká už nic hezkého. Nebo že láska je nepříjemná. Že může bolet a zklamat.

Pak se tito lidé uzavírají do sebe, do své negativní bubliny, ve které jenom nad sebou a životem zoufají: Já nejsem dost dobrý. Ten jediný člověk, kterého jsem miloval, to vyjádřil tím, že ode mě odešel. To je jediný člověk, který mě mohl milovat. Tak vypadá bublina negativního myšlení.

Otevřít se novým vztahům, novým lidem, třeba jen zatím na přátelské úrovni. Zjistit, že tu je spousta DALŠÍCH lidí, mnozí možná dychtivě čekají na partnerskou šanci ve vztahu s námi. A když jim tu šanci dáme a oni ji využijí, pak ta původní bublina praskne. Najednou se chytáme za hlavu, říkáme si, jak jsme mohli být takoví hlupáci, proč jsme tak dlouho čekali na nesprávného člověka, proč jsme sami sebe podceňovali, jsme v šoku, že lidé, kteří opětují lásku, existují, že PRO NĚ jsme dost dobří a zasloužíme si lásku.

To je pak prozření! Ale je to zkušenost, pro kterou si musíme dojít. A proto se ptám: Co vlastně chceme, koho v životě potřebujeme? Toho, kdo neopětuje?

Někdo jiný nás stejně tak může ocenit. Tedy, že to, jak se k nám lidé chovají, vůbec nemusí odpovídat tomu, jací jsme my, ale jací jsou oni.

Oddělovat, rozlišovat, rozhodovat se, koho ve svém životě chcete… Nebo pořád trčíte v bublině, že „nikdo lepší neexistuje“, protože jste nikoho lepšího nepoznali?

Firstclass