COOLna

„Bylo to fakt hrozný. Začalo mi docházet, co se mi stalo, i když jsem si to nepamatovala,“ devatenáctiletá Naďa zjistila, že byla znásilněná, až druhý den od známého, který v baru, kde k tomu došlo, taky byl. Ona sama měla několikahodinové okno. S největší pravděpodobností ji omámil její znásilňovatel.

Vezmu to od začátku, respektive od jedné letošní dubnové noci v Českém Krumlově, kde k tomu všemu došlo. Odtamtud Naďa pochází, a i když už žije jinde, čas od času do Krumlova zajede za rodinou a kamarádkami, jde se známými do baru, zatančit si, napít se.

„Ten večer jsem se potkala s pár kamarády a dali jsme si několik skleniček. Ale byla jsem v pohodě, nevypila jsem víc než normálně. Do té doby se mi nestalo, že bych měla takové okno nebo že by mi bylo tak hrozně špatně. Ani když jsem vypila mnohem víc,“ říká.

Naďa pokračuje: „Vybavuju si toho chlapa. Protože jsme se trochu znali, tak jsme si povídali a dali si panáka. A pak za mnou přišla kamarádka, že se přesuneme jinam, a tam už začínám mít výpadky paměti. Kámoška mi později řekla, že jsme potom šly ještě jinam, ale to už si nepamatuju. Tam ten chlap podle ní byl taky, prý vlastně chodil s námi. Ale… Já pak už vlastně nic nevím. Pamatuju si až, že jsem se druhý den probudila kus za Krumlovem u té kamarádky doma. To bylo dost šílený. Bylo mi hrozně špatně, bolelo mě tělo a velkou část předchozí noci jsem si nepamatovala. A pak, od jejího přítele, který mě vezl zpět do Krumlova, jsem se cestou v autě začala dozvídat, co se ten večer dělo.“

Naďa opakuje, že si nic z toho nepamatuje. Měla okno, bylo jí zle, našla modřiny a škrábance na divných místech, bolel ji podbřišek, říkala si, že asi bude brzy menstruovat, protože jí to menstruační bolest připomínalo.

Byla zmatená – i když se už občas dřív opila, vždy si vše pamatovala: „No a pak mi ten kamarád řekl, že jsem byla asi hodinu zavřená s tím chlapem na záchodech a že každému, kdo tam zašel, muselo být jasné, co se děje. A prý to znělo tak, že jsem si to rozhodně neužívala, ale nikdo nic neudělal.“

Dozvěděla se taky, že dlouho zvracela a byla úplně mimo.

Vytahuje telefon a ukazuje mi fotky. Koukám na modřiny na zádech, předloktích, stehnech, podlitinu kolem oka. Nevím, co říct. Nedá se nic moc říct.

Během oné jízdy v autě od kamarádky jí začalo docházet, co se stalo, že ji ten chlap, co se kolem ní celý večer motal, omámil a znásilnil. Když posléze kamarádce zavolala, potvrdila jí, že poté, co byla Naďa už zhruba hodinu s tím mužem na záchodech, dostala o ni strach a šla pro ni. Když na záchody dorazila, onen muž právě Nadě zapínal kalhoty.

„Bylo to… no… fakt hrozný a hnusný a… Přišla jsem domů, rozbrečela se a řekla to mamce. Začala jsem na sobě na celém těle nacházet modřiny a šrámy. Jako bych byla domlácená. Mamka mi řekla, ať to hned vyfotím a jedu do nemocnice na pohotovost,“ Naďa si odfrkne.

Na pohotovost jela, ale službu měl nepříjemný lékař, který ji prý odmítl vyšetřit, dokud Naďa vše nenahlásí na policii.

„Ale to je tak nesmyslný! Navíc já nemám povinnost hlásit to policii. Nechtěla jsem to hlásit, chtěla jsem od něj pomoc,“ říká mi s tím, že šla druhý den ke své gynekoložce, která ji vzala i bez objednání.

„Všechno jsem jí řekla, koukla se i na modřiny a prý ať jsem ráda, že si to nepamatuju. Udělala mi stěry, odběry, vyšetřila mě, nasadila hned pro jistotu antibiotika,“ k návštěvě policie ji nenutila.

„Ale proč jste to nešla nahlásit? Když už jste to řekla mámě i lékařům. Takhle mu to projde a možná to udělá znovu,“ ptám se.

Chvíli váhá: „Za prvý by se to táhlo roky. A za druhý… slyšela jsem od kamarádky, které se to stalo taky, ale ne v Krumlově, a šla s tím na policii, že se to vleklo nesmírně dlouho, že ji pořád drtili na výsleších, jako by ona byla zločinec, pokaždé se jí na ty stejný věci ptal jiný policajt, jestli si to prý nevymýšlí. Chápete? Navíc Krumlov je malé město a já to řekla mámě, ta chtěla varovat ostatní. Už teď je mi jasný, že si půlka Krumlova myslí, že si za to můžu sama, že nemám pít a mám sedět večer doma.“

Aby toho nebylo málo, téměř stejnou zkušeností si, opět v Krumlově před pár lety, prošla i její sestra Petra – i ona byla v baru omámená a znásilněná. Ale doma to tehdy neřekla, máma se to dozvěděla až teď, když byla znásilněná Naďa.

Když s matkou obou dívek mluvím, slyším to, co pak od mnoha dalších lidí v Krumlově – rozhodně nemá pocit, že by mělo smysl hlásit něco policii, protože podle ní tomu místní policie zjevně nechce učinit přítrž. O tom, že se podobné věci v Krumlově už dlouho dějí, prý vědí všichni.

„Celý svět se zbláznil, a hlavně tady v tomhle městě, v téhle zemi. Přece na holku, která je opilá nebo o sobě neví, se nesahá, chlap by jí měl naopak pomoct dostat se v pořádku a bezpečí domů. I cizí chlap. A oni… Co to je za hnus a ksindl? Ubožák, který by u takové holky nikdy neměl šanci, ji zfetuje a znásilní! Co je tohle za lidi?“ rozčiluje se.

„Policajti jsou tady, v Krumlově, s majiteli těchhle pajzlů jedna ruka, nemá vůbec cenu, aby to šla hlásit,“ tvrdí mi.

„Znám dalších šest holek z Krumlova, kterým se stalo to co mně. Ale co vím, ony to doma neřekly. A já je chápu,“ říká Naďa.

Dodává, že obzvlášť jeden krumlovský podnik je tím, že se tam omamují nejen mladé ženy, pověstný.

Protože Naďa a její nejbližší mohou být logicky zaujatí, požádala jsem Krumlováky na Facebooku, aby se mi klidně i anonymně přihlásili ti, jimž se to také stalo, nebo o tom alespoň vědí. Odezva byla okamžitá, neuvěřitelně silná, početná a velmi emotivní. Jen jeden nebo dva mužské profily to útočným způsobem chtěly popřít nebo bagatelizovat s tím, že když lidé vědí, že se to děje, tak proč do nočních podniků chodí? Že s něčím takovým přece musí návštěvníci barů a diskoték počítat, respektive hlavně návštěvnice. Ostatní záplava hlasů se nesla unisono v duchu „všichni už léta víme, že se to v Krumlově děje, hlavně v určitých barech, svoje děti tam nepouštíme, policie s tím nic nedělá, beztak se ani po napsání Vašeho článku nic nezmění…“.

Z příspěvků také vyplynulo, že obzvlášť jeden noční podnik je už několik let právě tím vším výše popsaným proslulý. Tam byla podle všeho znásilněna i Naďa. Spoluvlastníkem podniku je dle obchodního rejstříku místostarosta Českého Krumlova Zbyněk Toman. Požádala jsem ho o vyjádření. Odpověděl mi: „Podíl v tomto podniku už déle nevlastním, pouze se to ještě neprojevilo v obchodním rejstříku.“

„O vámi zmiňovaných incidentech jsem nebyl informován a není mi o nich nic známo. Pokud se takovéto incidenty skutečně měly stát, předpokládám, že bych na ně byl jako provozovatel dotazován Policií ČR nebo poškozenými,“ sdělil současný majitel podniku Štěpán Háček.

Díky mé facebookové výzvě mne kontaktovalo několik dalších žen s tím, že i ony mají z Českého Krumlova podobnou neblahou osobní zkušenost – byly omámeny a bylo jim nesmírně fyzicky zle, téměř na umření, jedna měla tak velké zdravotní potíže, že k ní museli zavolat záchranku. Na otázku, zda byly i zneužity, ale některé nechtěly odpovědět. Jiné přiznaly, že ano a že, i když se to stalo již před rokem či třemi, se do dnešních dnů potýkají s psychickými následky.

Krumlovští mi psali (a stále píší, jde o nekonečný proud nových a nových osobních zkušeností) osobní zážitky nejen z onoho baru. Někteří dokonce popsali, že sami viděli, jak byli barmani domluveni s některými hosty a na znamení hodili jakýsi prášek do pití mladým ženám, jež byly zrovna na tanečním parketu nebo otočené zády… Zpětně se aspoň takto omlouvají, že s tím něco neudělali a nezasáhli.

V Krumlově si stačilo projít město a zastavit se naslepo v několika kavárnách a restauracích v centru a poptat se. Něco takové jsem za svou víc než dvacetiletou novinářskou praxi nezažila, protože se vždy našel minimálně jeden člověk, který měl buď osobní zkušenost s tím, že mu byla v některém z krumlovských nočních podniků podána bez jeho/jejího vědomí omamná látka, on on/a buď naštěstí byl/a svým doprovodem dopraven/a domů, nebo bohužel byl/a následně okraden/a, zbit/a a/nebo znásilněna, nebo znal někoho, komu se to stalo.

Mluvila jsem třeba s Františkem, jenž váhavě přiznal, že i on se kdysi po jednom pivu probudil asi dvacet kilometrů za městem v příkopu, s rozbitou hlavou a okradený. Dodnes neví, kdo mu to udělal.

Roman si dokonce v onom neblaze proslulém podniku dal jen nealko, přesto skončil druhý den v nemocnici.

„Vezl jsem tam autem známé, kteří se chtěli někde večer pobavit, a slíbil jim, že je odvezu i zpět, takže jsem pil jen vodu a colu. Ano, nechali jsme pití občas na stolku u tanečního parketu bez dozoru. Já pak svou sklenici coly vypil naráz. Ještě si pamatuju, že jsem u baru zahlédl souseda, šel jsem za ním a pak nic, mám okno. Našla mě až druhý den odpoledne sestra s manželem. Když jsem ráno nepřišel do práce, začali se po mně shánět. Šli podle kapek krve. Byly už dole u vchodu do paneláku, vedly k výtahu, ke dveřím bytu a končily u pohovky. Já před ní klečel s hlavou zabořenou v rohu. Sestra se vyděsila, ale naštěstí jsem měl jen roztržený kus kůže nad okem. Vůbec jsem nevěděl, co se mnou je ani kde jsem. Sestra trvala na tom, že mě vezmou do nemocnice. ­Viděla moje oči a prý s nimi nebylo něco v pořádku,“ vzpomíná Roman.

V nemocnici se to nelíbilo ani lékařce a poté, co mu ošetřila tržnou ránu, mu odebrala krev. Rozbor zjistil přítomnost omamné látky, jaká se přidává třeba do léků na spaní. Nebylo pochyb, že Romana v onom podniku někdo omámil.

„Možná si spletl skleničku, nevím, protože jsem nebyl okradený. Nechápu to, ale byl to dost hrozný zážitek,“ říká mi s tím, že i když ho lékařka nabádala, aby vše ohlásil na policii, on to nakonec neudělal. Přece jen – jeho naštěstí neokradli, nezbili ani neznásilnili.

To číšníka Tomáše poté, co ho omámili, okradli nejen o peníze a hodinky, ale sebrali mu dokonce i boty. Když mi to líčil, jeho kolegyně číšnice a kuchařky jen přikyvovaly, příběh dobře znají. Od té doby se onomu baru velkým obloukem vyhýbá nejen on.

Procházela jsem upršeným Krumlovem, zašla se na ten „vyhlášený“ podnik podívat a začínala mít až paranoidní pocit, že to na mě někdo musel nastražit. Množství obětí a všeobecné povědomí místních o tom, že se v jejich městě a na známých místech takové věci běžně dějí, pro mě byly těžko pochopitelné. Zvlášť když mi někteří navíc tvrdili, že občas někdo z postižených něco na policii nahlásil, ale zatím se nikdy nic nevyšetřilo, záznamy z kamer náhodou někdo smazal a tak podobně.

Obrátila jsem se přímo na českokrumlovskou policii. Od jejího tiskového mluvčího Miroslava Šupíka přišla tato odpověď: „V současnosti ani v posledních letech jsme nepřijali žádné oznámení o skutečnosti, že by v barech či podobných zařízeních v Českém Krumlově docházelo k popsané protiprávní činnosti. Pokud máte kontakt na osobu, která byla tímto způsobem poškozena nebo ohrožena, její oznámení prověříme. Vámi popsaná situace tak nemá pravděpodobně reálný základ.“

Po mé výzvě na Facebooku mne ale kromě obětí a lidí, kteří byli svědky podání omamných látek jiným bez jejich vědomí, kontaktovali i dva českokrumlovští zastupitelé. Oba mi sdělili, že by mohli vědět víc – sami na Facebooku viděli, že to není jen bublina, ale problém, jenž se táhne už léta. Nabídla jsem jim prostor pro vyjádření. Místostarosta Českého Krumlova Dalibor Uhlíř možnost nevyužil.

Zastupitel Martin Střelec mi sdělil, že téma začali s kolegy z dalších politických stran v zastupitelstvu řešit: „Tato věc mne opravdu nenechává klidným. Doufám, že podniky, kde se tohle děje, se k problému postaví čelem a zakročí. Svou roli ale musí sehrát i město včetně nás zastupitelů. Přístup k podnikům je třeba nastavit tak, abychom ty problémové vyloučili z jakékoli podpory, a naopak zvýhodnili podniky zodpovědné. Samozřejmě zaznívají obvyklé požadavky na instalaci kamer a lepšího osvětlení do inkriminovaných ulic a pak je logické požadovat na příslušných podnicích finanční spoluúčast. Bary a restaurace si musí uvědomit, že jsou za problém spoluodpovědné.“

Také mi sdělil, že jsou si vědomi spojení místostarosty Tomana s nejproblematičtějším podnikem.

Český Krumlov samozřejmě není jediným městem v Česku, kde vám může cizí člověk nebo přímo barman bez vašeho vědomí hodit do pití omamnou látku. Nemusí vás pak vždy okrást nebo znásilnit, někdy se to prý dělá jen tak, aby byla legrace.

Když jsem v redakci Reflexu řekla, o čem budu psát, že se mi ozvali lidi, kteří jsou ochotni své příběhy zveřejnit, někteří kolegové odvětili, že přece nejde o nic nového. Vybavila jsem si toto konstatování, když jsem seděla naproti Lindě.

Linda je vysokoškolačka z Prahy, a i když odmalička žije v hlavním městě a je si dobře vědoma nástrah, takže si prý automaticky dává pozor a v podnicích, jež dobře nezná, si kupuje jen pivo v láhvi a tu si drží i při tanci, stalo se jí to co Nadě.

„Já si to trochu pamatuju. Mám okno až pak… asi se mu nechtělo čekat, až to úplně zabere a budu mimo. Vím, kdo to byl a jak se to stalo, pamatuju si i trochu, jak to dělal, ale já se nedokázala ani pohnout, natož klást odpor. Vidím ho nad sebou a pak tu jeho ruku opřenou před mým obličejem o zeď, když byl zezadu… cítím to, pak už nic. Vím od lidí z baru, že jsme se prý někam vytratili a pak se vymotali odněkud zezadu, že mě vlekl s tím, že jsem sťatá, a ještě se smál, že mi zavolal Uber nebo Bolt a odjel se mnou. Jestli mě pak znásilnil ještě někde, nevím. Nic nevím. Probudila jsem se na tramvajové zastávce.“

Rodiče ani její nejlepší kamarádka o tom nevědí. Jen psycholožka a ta to nikomu neřekne, neřekla to ani mně; kdyby se Linda neozvala, nedozvěděla bych se to. Taky to ví gynekolog, k němuž asi za tři dny, když byla schopná vylézt ze svého pokoje a z bytu, šla a požádala ho o pomoc. To už měla zánět vagíny. I ona dostala antibiotika a lékař jí udělal testy na všechny možné nemoci.

„Nejhorší je, že je to kluk ze školy,“ vypadne z Lindy najednou.

Mlčím.

Mlčíme obě.

„Nechodí se mnou do ročníku a ani na stejnou fakultu, ale znám ho od vidění. Je možná už doktorand, nevím, je prostě starší a občas jsme se pozdravili. Už nevím, kdo nás kdy seznámil. Tak jsem od něj přijala pozvání na drink, když tam za mnou přišel. Jsem ho znala, přece…“

Neví, jak bude reagovat, až ho potká. Zatím se vyhýbá místům, kde si myslí, že by na něj mohla narazit. Nechodí už do menzy a vyměnila si seminář za jiný, aby nemusela chodit do univerzitní budovy, kde je podle ní on.

„Možná bude nejlepší na to zapomenout. Ale teď, když s vámi mluvím… třeba má psycholožka pravdu a musím to přijmout.

„Nechtěla jste to nahlásit na policii?“ musím se zeptat i jí.

Chvíli váhá, než odpoví: „Já vždycky byla ta, kdo říkal, že se takové věci musí hlásit, aby to těm hajzlům neprošlo. Že má být člověk statečný a takové ty silácké řeči. Ale když se to stane vám… Ne­umím si ani představit říct to doma. Sledujete kauzu Feri? Tak vidíte, co z těch holek udělali.“

Sexuolog a psychiatr Ondřej Trojan potvrzuje, že zvládnout takovou situaci není vůbec snadné: „První krok je těžký. Samozřejmě by bylo dobře takový trestný čin nahlásit policii, ale je velmi pochopitelné, že k tomu lidé obtížně nalézají odvahu. Ve hře jsou pocity ponížení, bezmoci, strach z nemoci, prostě spousta emočně náročných chvil. Navíc není jistota, že policejní úředník, což by měla být najmě u znásilněných žen jistě žena, úřednice, bude naslouchat citlivě a ohleduplně. Každopádně jen málo z těch, kdo se stanou oběťmi podobného činu, si s tím úplně dokáže poradit sám či sama. A tak je velmi dobré najít si psychoterapeuta či psychoterapeutku tak, aby se s tím traumatizujícím prožitkem člověk dokázal vyrovnat. Chce to každopádně čas. Někdy ale psychoterapie nestačí a je i třeba podpory medikamenty. Proto i psychiatr může v některých případech hrát důležitou terapeutickou roli.“

Jména obětí byla kvůli jejich ochraně a anonymitě změněna. Redakce zná ­jejich pravou totožnost.

Adéla Knapová

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.