COOLna

Dnešní „předseda všeho“, jak se někdy Simu říká, však do politiky nevstoupil náhodou. Si Ťin-pching je jedním z takzvaných princátek（太子党）nebo také mužem z druhé rudé generace (红二代), což je označení pro potomky vůdců komunistické revoluce. Siův otec, Si Čung-sün, byl nejen jednou z klíčových postav v prvních letech Maovy Číny, kdy například vedl oddělení propagandy, ale byl politicky významný i v době rozkvětu synovy kariéry. Tehdy se stal jedním z klíčových architektů ekonomických reforem v provincii Kuang-tung.

Si tak mohl být považován za privilegovaného člena komunistické elity, jemuž k moci pomohly rodinné konexe. Mládí koneckonců strávil na dvorech tradičních pekingských obydlí „s’-che-jüan“ pro politickou špičku, kde si vytvořil důležité kontakty. To, že jeho vlivný otec možná napomohl jeho vzestupu, sám Si nepopřel ani v rozhovoru z doby před svým vkročením na celostátní politickou scénu.

Narušit představu o tom, že Si měl od počátku ustláno na růžích, napomáhá pohnutý osud jeho rodiny před a během kulturní revoluce. Stejně jako mnoho vedoucích stranických funkcionářů se Siův otec ocitl v nelibosti, čelil veřejnému ponižování, a nakonec skončil ve vězení. Ani mladý Si se nevyhnul šikaně a jeho nevlastní sestra dokonce spáchala sebevraždu.

Nakonec jako jeden z milionů mladých lidí z městských oblastí byl i patnáctiletý Si v roce 1969 vyslán na venkov, kde se měl společně s vrstevníky učit od prostých rolníků. Podle Siho vzpomínek byl údajně v zástupu plačících dětí jediným, kdo se smál – únik z Pekingu pro něj měl být vysvobozením.

Právě roky strávené v Liang-ťia-che, propletené příběhy o tvrdé práci, boji s vešmi, vyprazdňování žump a těžkém životě v jeskyni (tradiční obydlí jao-tung, typické pro provincii Šen-si), jsou důležitým zdrojem legitimizace Si Ťin-pchinga coby lídra. Zde totiž měl získat svůj blízký vztah k obyčejným lidem a vypilovat ideály, které formovaly jeho kariéru.

Jak napsal Si v roce 2002, „ať už půjdu kamkoliv, vždy zůstanu synem žluté země“, což odkazuje na sprašové půdy typické pro krajinu Šen-si. Zkušenosti z Liang-ťia-che se staly významnou částí pozdější propagandistické tvorby Siho legendy a zastiňují další dekády jeho kariéry v provinciích – než se mu podařilo dostat do stranického etalonu.

Roky v přímořských provinciích Fu-ťien a Če-ťiang nicméně posloužily Simu při budování klíčových osobních a pracovních vztahů a získal zde cenné zkušenosti s vyšší politikou. Mnohé ze svých tehdejších blízkých spolupracovníků si Si později „povolal“ do Pekingu a dodnes tvoří jeho nejbližší kruh.

Dalo by se očekávat, že těžký osud během kulturní revoluce předurčí budoucího čínského lídra ke kritickému pohledu na komunistickou stranu a excesy její moci. Si se svým stylem vládnutí v provinciích nijak zvláště neodlišoval, a v době jeho nástupu k moci ho někteří zahraniční pozorovatelé dokonce považovali za skrytého liberála. Jak ale lze vyčíst z amerických depeší uniklých přes WikiLeaks, Siho reakcí na osobní trauma bylo naopak rozhodnutí stát se „rudějším než rudým“ a zcela propojit svůj život se stranou.

Po nástupu do čela partaje se pro Siho stalo posílení její ochabující dominance ve společnosti a utužení vnitřní soudržnosti a disciplíny kádrů hlavní misí.

Již krátce po nástupu k moci Si v později uniklém projevu apeloval na své spolustraníky, aby se Čína vyhnula osudu Sovětského svazu, kde se podle něho nenašel nikdo, kdo by se „pochlapil“ a zabránil rozkladu strany. Asi nejvýstižnějším signálem Siho politického manifestu se stala (maoistická) formulka „strana, vláda, armáda, společnost, vzdělání, východ, západ, jih, sever a střed, strana vládne všemu“, vepsaná do stranických stanov v roce 2017.

Jedna z klíčových změn, které přišly se Si Ťin-pchingem, je návrat k personalizovanému a centralizovanému vládnutí. Si mnohokrát více či méně explicitně kritizoval období vlády svých předchůdců. To bylo poznačené všudypřítomnou korupcí, slabou autoritou stranického centra a neřešením palčivých problémů. Na to Si reagoval stupňující centralizací moci a ukončením kolektivního vedení.

Symbolem odporu k někdejším lídrům byl podle mnohých i incident z loňského sjezdu, kdy byl bývalý generální tajemník Chu Ťin-tchao za zvláštních okolností – před objektivy kamer – vyveden z Velkého sálu lidu v Pekingu.

Jaký má Si ke svým předchůdcům vztah ve skutečnosti? To není zcela jednoznačné. Po svém nástupu podnikl kroky, které měly za cíl omezení možnosti bývalých funkcionářů zasahovat do politiky. Na druhou stranu je rozšířená teorie, že to, že se Si vůbec dostal v roce 2012 k moci, mohlo být výsledkem stranického konsenzu, že jsou nutné vnitřní reformy. Právě k tomu mohl Si dostat mandát, který velmi záhy začal naplňovat.

Pevnější utahování šroubů společenské svobodě ostatně začalo už před nástupem Siho za Chu Ťin-tchaa, který je často v kontrastu s dnešním vládcem zkratkovitě považován za relativně liberálního. Proto také nelze ignorovat kontinuitu a autoritativní obrat Číny v posledních letech připisovat pouze Siho osobě.

Kvůli své mocenské dominanci je Si nezřídka porovnáván s Mao Ce-tungem. Ten neváhal pro svou ješitnost, ego a revoluční ideály obětovat i vlastní stranu, které během kulturní revoluce prakticky vyhlásil válku. Vyžíval se v podpoře revolučních mas a v chaosu, jež vždy dokázal zúročit ve svůj vlastní prospěch. Simu je však chaos cizí a jeho cílem je naopak podřídit čínskou politiku a společnost propracovaným pravidlům, fungujícím jako dokonalý stroj.

Jedním z klíčových aspektů Siho vlády je tak stále větší důraz na vytváření právní základny pro autoritu strany a naplňování její moci. Kromě toho, že je přesvědčeným leninistou, má Si z čínské filozofické tradice nejblíže k legalistům, kteří viděli úspěšnou společnost jako tu založenu na jasných pravidlech a disciplíně, odměnách a trestech, a centralizované moci.

Samozřejmě, více než o vládu zákona se v Siho případě jedná o vládu prostřednictvím zákona. Komunistická strana jako instituce stále stojí jako garant systému mimo mantinely práva. Si však prosadil přísnější pravidla i pro stranu samotnou ve snaze zaručit disciplínu a ulehčit implementaci politiky stanovené ústředními orgány.

Pokud proto existuje jedna vlastnost, která Siho vystihuje, je to nesporně ambice kontroly. Ta je přítomna ve všech aspektech jeho politické agendy – od ukočírování moci technologických gigantů až po systematické represe vůči Ujgurům a dalším menšinám. Všechny politické impulzy pak vycházejí podle propagandy přímo od něj. Během pandemie se například stala legendárními slova o tom, jak Si „osobně řídí“ to, co stranická propaganda nazývala „lidovou válkou“ proti koronaviru.

Veřejný obraz Si Ťin-pchinga je podrobně konstruován stranickou propagandou. Oddělit její produkt od reality však není vždy lehké. Co víme jistě, je, že si čínský lídr potrpí na budování obrazu, který ho staví o hlavu výše než jeho předchůdce, a v pomyslném panteonu moderní čínské historie stojí minimálně na úrovni Maa a Teng Siao-pchinga.

Si o sobě rád vytváří dojem, že je sečtělý a má rozhled. Jeho projevy jsou plné odkazů na čínskou literaturu a historii, v tamní společnosti značící kulturní erudici. Stranická propaganda dokonce vydala knihu věnovanou pouze interpretaci těchto referencí. Mezi Siovu oblíbenou četbu údajně patří světové klasiky – od Shakespeara přes Victora Huga až po Tolstoje –, což prezident rád demonstruje při svých zahraničních cestách.

Si je také oficiálně otcem současné adaptace stranické ideologie, takzvaného Si Ťin-pchingova myšlení o socialismu s čínským charakteristikami v nové éře. To je ideologickým kánonem strany. Podobizny čínského lídra zdobí obálky knih o „řízení státu“, dnes už ve čtvrtém pokračování, které servírují Siho moudrosti i světovému publiku. Každý další překlad této knihy (přišlo i na ten český) označují čínská média za znak popularity jeho myšlenek.

Si však podle všeho není rozeným intelektuálem. Mozkem stojícím za vývojem stranické propagandy je spíše přední ideolog Wang Chu-ning, který sloužil jako šedá eminence Siho dvěma předchůdcům. Podle zdrojů z WikiLeaks je prezident průměrné inteligence a mezi vrstevníky spíše zaostával.

Kritici se Si Ťin-pchingovi často vysmívají za nesprávné čtení čínských znaků nebo neschopnost odpovídat na dotazy bez podkladů. První muž ČLR podle všeho nemluví žádným cizím jazykem a nikdy ani netrávil delší čas v zahraničí. Podle některých nařčení se měl dokonce dostat ke svému doktorátu z prestižní univerzity Čching-chua v roce 2002 plagiátorstvím a pochybnosti panují také o jeho předešlých titulech.

Odlišit realitu od pomluv, které často přiživuje zahraniční disidentská scéna a notoricky nespolehlivá média diaspory, je mnohdy těžké až nemožné. Skutečný Si Ťin-pching má nicméně daleko od obrazu vládce-mudrce, který tvoří čínská propaganda. Co ho však vždy odlišovalo a pomohlo mu vystoupat mocenskou pyramidou, měla být jeho ctižádostivost.

Současný čínský lídr si celou kariéru budoval image „pana čistého“ a podle informací ze zákulisí nikdy neměl zájem o osobní obohacení nebo nekalé finanční zabezpečení své rodiny. Není náhodou, že jednou z nejvýraznějších iniciativ Siho vlády je masivní protikorupční kampaň, v rámci které byly potrestány miliony straníků.

Kromě potírání „velké korupce“ (nebo i korupce takzvaných tygrů) mimo jiného tento kurz přinesl i omezení pompézních banketů, využívání drahých služebních aut nebo hrání golfu. Kampaň ale zároveň sloužila jako vyhovující záminka zbavit se nepohodlných a neposlušných kádrů.

Stranická propaganda zdůrazňuje blízký vztah Siho k běžnému lidu, což je spojeno s další z priorit Siho vlády – s bojem proti chudobě. Obvyklou součástí večerních zpráv bývají záběry z návštěv Siho v domech chudých lidí, k nimž se dostává během inspekcí v jednotlivých provinciích. Při nich doslova nakukuje pod pokličku, mimo jiné prohlíží i toalety – vždyť jedna z kampaní vlády je „záchodová revoluce“, která má zlepšit hygienu v sociálních zařízeních.

Si je obyvatelům ukazován jako žoviální, přátelský a otevřený politik, z čehož pramení i jeho populární přezdívka „strýček Si“. Tu jednu dobu hojně používala i státní média, později však od ní ustoupila.

Ne všechna pojmenování pro Siho jsou však tak srdečná – na uniklém seznamu blokovaných výrazů z čínské sociální sítě Xiaohongshu (Siao-chung-šu) bylo 546 položek odkazujících k jeho osobě. Najdeme mezi nimi třeba „Knedlíček“ (podle zinscenované návštěvy pekingské knedlíčkárny v roce 2013) nebo „hlavního urychlovače“ (myšleno úpadku – v kontrastu Teng Siao-pchingovou přezdívkou „Hlavní architekt“ čínských reforem). Ale také na Západě známé připodobnění k medvídkovi Pú.

Soukromí lídrů „země středu“ nepatří mezi veřejně diskutovaná témata a jejím obyvatelům je prezentován pouze limitovaný a vyleštěný obrázek. Do něj zapadá i Siho manželka, Pcheng Li-jüan, která zaujala významnější veřejnou roli, než tomu bylo u předchozích „prvních dam“.

To pramení z faktu, že Pcheng se stala známou osobností ještě před tím, než její manžel pronikl na vrchol čínské politiky. Jako populární armádní zpěvačka byla v Číně celebritou – údajně měla vystupovat i pro čínské vojáky, kteří se „vyznamenali“ potlačením protestů v roce 1989. A nyní svému muži dodává punc elegance. Její role je však především zahraniční, na domácí scéně svého manžela standardně nedoprovází.

Pcheng je Siho druhou ženou, o vztahu s tou první moc záznamů neexistuje. Dvojice má spolu dceru Si Ming-ce, která studovala na Harvardu, jak je pro děti čínské elity běžné. Na veřejnosti se však téměř vůbec neobjevuje. Si a Pcheng podle všeho velkou část svého manželského života strávili odděleně kvůli rozdílným pracovním povinnostem. O jejich osobním vztahu panují jen domněnky.

Jedním z klíčových příběhů Siho vlády je dramatický vzestup váhy Číny na mezinárodní scéně. I když vychází ze strukturálních faktorů, je to Si, kdo povýšil velmocenské ambice do popředí a učinil zadost zahraničněpolitické tradici Teng Siao-pchinga. Podle té se měla Čína držet v pozadí mezinárodního dění a vyhýbat se iniciativě.

Si zosobňuje představu, že si Čína zaslouží mít významné místo ve světové velmocenské politice a s tím spojený patřičný respekt, jehož se jí nedostává především ze strany západních zemí. Siho politický program se ve výsledku točí kolem nacionalistického projektu zaměřeného na proměnu Číny v přední velmoc ve všech aspektech.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.