COOLna

Co je to dlouhodobý stres a jak se projevuje?

Když hovoříme o dlouhodobém stresu, většinou jej dáváme do kontextu s toxickým stresem. Je to situace, kdy je člověk vystaven nějaké zátěži, tlaku, které přirozeně do života patří, ale v tomhle případě trvají příliš dlouhou dobu.

Stres je fyziologická i psychologická reakce organismu na zátěž a má spoustu projevů: nespavost, třes, problémy se zažíváním, třeba i nějaké zúskostňující myšlenky. Samo o sobě to náleží do situace, kdy jsme vystaveni stresu. Evolučně dříve bychom utekli před zvířetem – ten systém se aktivizoval a člověku pomohl. Problém je, že dnes je hlavním zdrojem tzv. psychologický stres – uspět ve společnosti, vycházet se svým šéfem a podobně – a na psychologický stres reagujeme aktivací fyziologična, takže jsme pak ve dlouhodobém stresu, dlouhodobě se nám do těla vyplavují různé hormony, které oslabují naši imunitu.

Kde je hranice mezi přirozeným stresem a tím, který už je toxický, dlouhodobý?

Pomoci člověku rozpoznat tuto hranici co nejdříve je jedním z cílů psychoterapie. Toxický stres znamená, že už se nám odráží na zdraví, dlouhodobě nespíme, jsme podráždění, nejsme schopni utvářet dobré vztahy, nefungujeme v práci, čili se to projevuje na psychologické, sociální i fyziologické rovině. Problém je, že – pokud se pohybujeme na škále od nuly do desíti, kdy nula je v pohodě, desítka je toxický stres a čtyřka pětka normál – tak lidé často přicházejí, až když už jsou někde na osmičce devítce.

Na osmičce můžete být, protože třeba zrovna dostanete výpověď a máte blbý den, váš organizmus je v totálním tlaku, nevíte, co bude, pár dní z toho nespíte a nakonec aktivujete nějaký sebeozdravný mechanismus, třeba že se o sebe začnete starat, udržujete si víru v dobrou budoucnost a začnete podnikat aktivní kroky ke zmírnění dopadu stresu. Pak je to v pohodě. Ale když to nechytnete a budete žít v beznaději a ani třeba z okolí nebudete mít podporu, že si tu práci zase najdete, do toho se vám rozpadne vztah, a tohle bude trvat několik týdnů a měsíců, tak je velká šance, že se příznaky budou zhoršovat. Nedá se to vyčíslit na dny, ale indikátorem je naše možnost fungovat v každodenním životě.

Co když se normalizuje, že člověku nestačí běžných osm hodin práce, takže když potřebuje vydržet víc, zobne si něco, co mu umožní pracovat soustředěně déle, místo aby si šel třeba zasportovat?

Za tím se často schovává mnohem hlubší problém, a to je práce s vlastní sebehodnotou. Ptám se lidí: Proč potřebujete podávat takový výkon, kdo to po vás chce? A často jde o velmi inteligentní lidi, kteří si dokážou spočítat, že to jejich organismus nemůže ustát a že to nemůže dobře dopadnout, a dokonce i uznají, že je to destruktivní, ale narážíme tam spíš na téma sebehodnoty, což je další problém.

Co by měl člověk dělat, aby se vyhnul dlouhodobému stresu?

Když to vztáhnu na pracovní sféru, tak zásadní kompetencí, a to na všech pozicích, je dobrý time management. Bez toho se neobejde hospodaření s vlastními silami. Přitom součástí time managementu je i odpočinek a schopnost učit se být vnímavý vůči vlastním potřebám. Jednoznačně tam musí být dovolená alespoň jednou za rok v rozsahu dvou týdnů. Lidé také stále více i na středních nebo nižších pozicích přicházejí na výhody toho mít nějakého svého kouče nebo terapeuta, který jim pomůže nežádoucí stav zachytit. Zároveň je dobré vyslyšet své nejbližší, když jim říkají, že už s nimi není něco v pořádku.

Ale za mě je jednoznačnou prevencí sport, spánek a strava. To je něco, co pořád opakuji, je to udržitelná prevence a dostupná nám všem.

Dobře, ale co když jsou lidé, kteří upadnou do nějakého svízelného stavu, v němž prostě tyhle možnosti jako být vnímavý k sobě a najít si prostor na sport, nevidí. Na správný time management si neumí najít čas, nevidí cestu ven. Existuje v takových případech nějaká instantní pomůcka?

Máte pravdu, že část lidí tohle nechytne a můžeme mluvit o tzv. zúženém nebo tunelovém vnímání, kdy vidí jenom ten projekt, tu práci a už se tak zaizolovali, že z toho nejsou schopni vyjít ven, právě protože nerozvinuli preventivní mechanismy. V takových případech hodně záleží na tom, jakou mají sociální oporu a jestli na ně má okolí nějaké páky a třeba je vytáhne k nějakému sportu.

Jenže významná část těchto lidí si na to přijde až ve chvíli, kdy totálně zkolabuje. Když je „chytám” ve fázi, než se „to stane”, tak s klienty hovoříme o tom, co by je zastavilo, co by se ještě muselo stát, aby provedli změny ve svém životě. A oni často řeknou: „To bych musel asi zkolabovat.“ Jenže si nepřipouští, že se to stane, a regulérně je pak může odvézt sanitka nebo se dostaví chronická onemocnění. Takže ano, částečně těm lidem není pomoci.

Za sebe vnímám ještě jednu důležitou věc v pracovním prostředí, a to je dobrý šéf, který dokáže zbystřit, zaznamenat, že se s člověkem něco děje, promluvit si s ním, korigovat to, případně třeba nařídit dovolenou. Regulace zvenčí může hodně pomoci, když člověk ztrácí náhled na svoje jednání.

Když pak ten člověk „padne na hubu” a zkolabuje, je to konečná a následuje „polepšení”, nebo se tihle lidé vracejí do stejných situací?

Je to případ od případu a řekla bych, že to souvisí i s mírou egoismu, nějakou osobní mírou dravosti. Může také záležet na tom, o co člověk v souvislosti s tím přijde. O workoholismu můžeme rovněž mluvit jako o závislosti se vším všudy. Stejně jako u jiných závislostí, například na alkoholu nebo dalších návykových látkách, vám lidé často řeknou, že přišli úplně o všechno, a stejně to s nimi nehne.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.