COOLna

Ve svém obchodě Aristokrat Vintage v pražských Holešovicích má Anežka Tara Znamenáčková vystavené šaty, kabelky, boty, kosmetiku i bižuterii. Sortiment pochází z období zhruba od poloviny 19. století až po 60. léta 20. století.

Kromě toho má ještě domácí sbírku, tu ale omezila pouze na 20. léta. „Je ideální najít si svou skulinku a té se stoprocentně věnovat. Člověka to jinak může úplně zahltit,“ říká.

Být sběratelkou podle ní není pouze záležitost shromažďování věcí. „K tomu probíhá samostudium. Mám doma přes sedm set kusů dobové literatury a dámské dobové časopisy. Specializuji se na nevšední módní trendy,“ zmiňuje.

Oblibu starožitností má nejspíš v genech. Její maminka sbírá starožitné plyšáky, tatínek zase vína. Sběratelství bylo ale původně pouze jejím koníčkem.

V butiku prodává skutečně pravou vintage design. „Dneska existuje spousta obchodů, které se nazývají vintage, ale vintage vůbec nejsou. Opravdu pravý vintage design má pocházet minimálně z roku 1965,“ vysvětluje.

K v obchodě vystaveným kouskům má určitý vztah a přiznává, že je jí dokonce občas líto je prodávat. I to je důvod, proč nemá internetový obchod. Se zákazníkem chce mít přímý kontakt. „Je to jako prodávat zvířátko. Snažím se oťukat, zda je člověk solidní,“ říká.

Se zákazníky má i negativní zážitky, a to konkrétně s filmaři. „Měla jsem tady původní kusy z třicátých až čtyřicátých let. Filmaři mi řekli, že kusy rozstříhají, nabarví, roztrhají a použijí je na scénu, konkrétně bombardování Berlína, která trvá asi pět minut. A pak prý oblečení vyhodí,“ zmiňuje.

„Pro mě je to opravdu srdcová záležitost. Věcí, kterých se zachovalo, je strašně málo. Vždyť jenom Rudá armáda po druhé světové válce odvezla asi dva miliony oděvů. A ničení věcí kvůli pětiminutové scéně je mi silně proti srsti,“ doplňuje vášnivá sběratelka s tím, že za každým kusem stojí spousta úsilí a práce.

„Vždycky říkám, že na jednom kusu je zhruba rok práce. Oblečení musím sehnat, správně ‚nadatovat‘, najít si k němu informace a také je vyčistit. Do čistírny se to většinou dát nedá, takže vše čistíme našimi metodami. Kromě toho kousky také doma restaurujeme,“ zmiňuje.

Kde jednotlivé kousky shání, si nechává pro sebe. „Je to takové trochu tajemství,“ říká.

Jakmile se daný kus dostane do butiku, je plně nositelný. S oblečením prodávaném ve fast fashion řetězcích se podle ní nedá srovnávat. „Všechny věci, které prodávám, pocházejí z doby před vynálezem plastu, takže v sobě nemají žádný polyester. A to nemluvím o mikroplastech. Takže už jen ten materiál je kvalitnější než ten, který můžeme vidět dneska v obchodech,“ poznamenává.

Navíc připomíná, že kousky jsou převážně ručně šité. „Za každým jsou desítky až stovky hodin ruční práce. Každý kus je promyšlený. Vše je šité na míru. Pokud oblečení zákaznici sedí, je to stejné, jako by to pro ni šil drahý salon. Myslím si, že i člověk, který se v takových věcech nevyzná, pozná kvalitu na první pohled,“ zmiňuje Znamenáčková.

Ceny denních šatů začínají na třech tisících korunách, večerních pak na čtyřech až pěti tisících. Kabelky se dají v obchodě pořídit za dva tisíce korun. „Záleží mimo jiné na stáří. Jsou tady kabelky z 50. a 60. let, ty se dají pořídit i za méně než dva tisíce. Starší kousky jsou pochopitelně dražší. Záleží také na kvalitě a stavu věci,“ vysvětluje Znamenáčková.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.