COOLna

Spousta politických aktérů, kteří používají antigenderovou rétoriku a podporují genderově konzervativní řešení, jako je zákaz přístupu k interrupcím, omezování práv queer lidí či vystupují proti legislativě podporující přeživší sexuálního a domácího násilí, jsou pravicové strany, a to zejména populisticky-pravicové. Nejedná se ale pouze o krajní pravici, charakteristickou svými etnonacionalistickými názory, ale také o „mainstreamové“ populisty. Zajímalo nás, jak je možné, že lidé jako Salvini nebo Trump, kteří sami nejsou příliš věřící, najednou zaujímají roli podporovatelů tradičních rodin a obránců nevinných dětí proti „genderismu“.

Ačkoliv tito aktéři nejsou v antigenderu nutně ideologicky ukotvení, diskurz přebírají pro dosažení konkrétních politických zisků. Současná politika je totiž do velké míry postavena na mobilizaci hlasité menšiny. Například v polském nebo italském kontextu jsou touto hlasitou menšinou katolíci a lidé, kteří se cítí ohroženi současnými sociálními a kulturními změnami. Představitelé populistické pravice chtějí být vnímáni jako vůdci těchto skupin. A to jim umožňuje právě oportunistická synergie – specifická spolupráce mezi občanskou společností, náboženskými fundamentalisty a pravicově populistickými politiky, kteří skrze toto spojení mohou upevnit jinak velmi slabé ideologické jádro své politiky.

Populistická pravice se obvykle snaží obyvatelstvo přesvědčit, že „tam venku” existují zhýralé elity, které ohrožují běžný lid. Skrze antigenderový diskurz se tato propast stává naléhavým morálním problémem, nikoliv jen bojem mezi těmi, kdo mají moc a těmi, kdo ji nemají.

Stává se z ní manichejský boj mezi dobrem a zlem. Antigender navíc populistům umožňuje redefinovat utlačované menšiny, takže například LGBTQ+ lidé nebo ženy bojující za reprodukční svobody jsou líčeni jako součást těchto globálních liberálních elit a násilné činy, které na nich stoupenci antigenderu páchají, jsou ospravedlněny coby sebeobrana. Antigender má tedy velmi silnou, emocionální dynamiku. Umožňuje mobilizaci lidí, kteří skrze něj získávají pocit spravedlnosti. Umožňuje jim cítit se jako „obránci nevinných dětí proti zvrhlíkům“.

Paralelně s tím má v příběhu populistických vůdců probíhat proces změny elit. Do hry se tak dostávají náboženské skupiny, především ultrakonzervativní organizace občanské společnosti, které se stávají součástí různých státních orgánů a poradních výborů nebo dokonce součástí klíčových exekutivních pozic ve státní správě. S politickými představiteli si vypomáhají ideologicky, organizačně, ale i finančně. V mnoha zemích jsou státní fondy alokovány právě těmto organizacím, které jsou na oplátku vůči státu loajální. Oportunistická synergie funguje hladce a je prospěšná pro všechny zúčastněné strany.

Jak to, že se populistické pravici v její antigenderové agendě tolik daří? Kde udělaly liberální elity chybu?

Většina současných společenských problémů je spojena s dopady neoliberalismu, mezi ně patří i úspěch antigenderu. Zejména v našem regionu se liberálové domnívají, že volný trh je v procesu demokratizace nutný – je jakousi součástí balíčku. Levice se zase mnohdy soustředí jen na ekonomickou kritiku neoliberalismu – hovoří o prekarizaci pracovních podmínek či o špatných pracovních právech. A je to právě populistická pravice, kdo v kritice neoliberalismu uspívá, ačkoliv ho přímo nepojmenovává. Poukazuje na individualismus, odcizení i rozklad komunity, které jdou s pozdním kapitalismem ruku v ruce.

A do toho tito pravicoví populisté říkají: Před všudypřítomným úpadkem nás zachrání jedině rodina, a proto ji stát musí za každou cenu ochránit – tedy jen ten „správný“ typ rodiny. Antigender proto nemůžeme limitovat jen na odraz náboženského přesvědčení zmíněné hlasité menšiny a jejího konzervatismu. Střetávají se v něm totiž jak sociální, tak kulturní problémy společnosti zapříčiněné neoliberalismem.

Kromě toho mnoho liberálů, ale bohužel i příznivců levice má tendence uvažovat o právech žen a LGBTQ+ lidí jako o identitárních otázkách. To není pouze politická a strategická chyba, ale především to neodráží realitu. Hovoříme zejména o překonávání stereotypů, o jazyku, o reprezentaci a obecně o kultuře, ale obojí má také svůj ekonomický a sociální rozměr.

Čí práce je ohodnocená a čí zůstává upozaděná? Kdo vykonává péči? Kdo má přístup ke zdrojům? To jsou otázky, které nám často unikají. Úspěch pravicových populistů, zejména v zemích jako je Polsko a Maďarsko, tkví do velké míry v tom, že dokázali spojit ultrakonzervativní agendu s propracovanou sociální podporou a vytvořili tak sociálně šovinistický systém.

V Polsku má podobu programu 500+, v jehož rámci mohou tamní rodiny získat 500 zlotých měsíčně na každé dítě do osmnácti let. V Maďarsku se jedná o subvenci středostavovských bílých rodin zapojených do pracovního trhu. Jakékoliv nenormativní rodiny, například ty migrantské, romské či matky samoživitelky, z tohoto systému ale profitovat nemohou.

V antigenderových narativech, včetně českých, se objevuje jak apel na vytvoření nového globálního morálního řádu, tak i silně nacionalistické sentimenty. Jak to, že to funguje dohromady?

Podíváme-li se na strukturu antigenderu, je jasné, že je to globální hnutí. Přitom se ale vždy snaží vypadat lokálně zakořeněně a blízko lidem. Například katolická církev funguje jako nadnárodní korporace, která má své pobočky po celém světě. V každé zemi je přitom zdánlivě autentická a spojená s národní identitou. Je ztělesněním globalizace i kulturní kolonizace, protože se historicky snažila své hodnoty a postoje rozšířit do dalších zemí. To je paradox, protože stoupenci antigenderu používají právě antikoloniální rétoriku – kolonizovanými mají být utlačovaní, národní katolíci, kolonizátory ony globální elity.

V knize tvrdíte, že antigenderová ideologie je flexibilní, a přitom vnitřně ucelená.

Abych to vysvětlila, v Polsku politici otevřeně prezentují homofobní a transfobní postoje, ve Švédsku jsou v této oblasti rafinovanější a mnohem jemnější, hovoří třeba o ochraně švédských žen a švédských gayů před muslimskými barbary z Východu, kteří je údajně chtějí znásilňovat a vraždit. Antigender umí svůj jazyk přizpůsobit místnímu kontextu a lokálním potřebám. V jádru ale zůstává moralizování politického rozdílu mezi lidem a elitami. Stoupenci antigenderu se staví do pozice obránců obyčejného lidu, což jim umožňuje ospravedlnit páchání násilí. To nás přivádí k otázce, kde vlastně končí antigenderové kampaně a kde už začíná fašismus.

S flexibilitou antigenderu souvisí i moje další otázka. Když mluvím se svými stejně starými českými přáteli, mnoho z nich je přesvědčeno, že na interrupce se v Česku nikdy sahat nebude nebo že v žádném případě nemůže dojít k zavedení opatření typu polských LGBT-free zón, a to právě proto, že jsme jedna z nejateističtějších zemí na světě. Představitelé českého antigenderu ale používají spíše strategii „postupného plazení“ – vystupují velmi civilně a pomalu testují, kam až mohou zajít. (Občas se jim to úplně nepovede a odhalí svou skutečnou tvář, jako když třeba kritizovali poskytování nouzové antikoncepce pro znásilněné Ukrajinky.) I proto mám pocit, že se jednoho dne probudíme a práva, která jsme dosud považovali za samozřejmá, budou najednou omezená, aniž bychom si uvědomili, v jaký moment k takovému omezení došlo. Proto mě zajímá: Jak se můžeme poučit z dopadů antigenderu ve vaší zemi, kde je jeho strategie tolik odlišná?

Politický konflikt, který se momentálně děje v Polsku, je tak intenzivní a jeho dopady na ženy tak viditelné, že vyústil v obrovskou změnu v postojích mnoha lidí, zejména z mladší generace. Otázka interrupcí pro ně již není otázkou kompromisu. 70 až 80 procent mladých Poláků je pro úplnou legalizaci.

Problematika interrupcí byla nicméně velkým tématem už od počátku devadesátých let. V roce 1993 došlo k velmi striktnímu zákonnému omezení. Tehdy vládla představa, že proces demokratizace by měl být spojen se znovuobnovením dominantního postavení katolické církve ve společenském i politickém životě. Došlo k jakémusi tichému kompromisu mezi státem a církví, který stanovil, že církev dostane, co chce – tedy zákaz interrupcí, ale stát nebude kontrolovat, zda se zákony skutečně dodržují.

Jenže pak přišel rok 2020 a rozhodnutí Ústavního soudu, které ukázalo, že tento kompromis nebyl tak docela kompromisem, že klíčoví představitelé chtějí více moci, a to na úkor životů žen. Katolická církev má v Polsku samozřejmě mnohem silnější pozici než u vás, nikoliv však morální, ale spíše politickou. Každopádně si myslím, že je třeba mít se neustále na pozoru. Ostatně podívejte se na kampaně nebo akce uspořádané českými antigender organizacemi. Většinou se jich účastní i nějaký ten kněz.

Vraťme se ale k vaší otázce, jestli je možné se jednoho dne probudit a uvědomit si, že nám byla odebrána určitá práva, aniž bychom postřehli moment, během něhož k tomu došlo. To se samozřejmě stát může a vždy je to dlouhý proces. Osobně vidím velké nebezpečí v tom, jak antigenderoví a antichoice aktivisté přebírají a zneužívají jazyk lidských práv a různé feministické koncepty. Vezmou určité slovo, změní jeho význam a přidají k němu velký emoční náboj. Velmi dobře se to ukazuje v průzkumech veřejného mínění. Jejich výsledky budou odlišné, pokud se stejných lidí zeptáte, jestli chtějí chránit nenarozené děti s postižením, nebo zda by rádi nutili těhotné ženy takové dítě donosit, i když krátce po porodu umře. Stoupenci antigenderu často také spojují protipotratovou rétoriku s ochranou žen především v socioekonomické oblasti.

Myslím si proto, že víc než kdy dříve si musíme uvědomovat, za jakými hodnotami vlastně stojíme a jakým jazykem je pojmenováváme. Musíme si uvědomovat naše ideologické ukotvení. Pokud totiž dojde ke kontaminaci jazyka ze strany antigenderu, je mnohem náročnější rozpoznat, o čem se vlastně vede debata, a to především pro lidi, kteří problematice třeba nerozumí. Příklad si můžeme vzít z polských feministických protestů. Nehovoří abstraktním jazykem lidských práv, jako to často dělá mnoho aktivistů či akademiků. V jejich slovníku jsou obsaženy emoce a mluví o konkrétních dopadech legislativních návrhů. Potřebujeme jazyk, který je silně spojen s naší žitou zkušeností.

Elżbieta Korolczuk, působiště: univerzita Södertörn ve Stockholmu, centrum Amerických studií na univerzitě ve Varšavě

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.