COOLna

Erdoganův vítězný projev se od solidarity rychle stočil k diskurzu rozdělování a nenávisti, který dominuje turecké politice snad odjakživa. Prezidentova volební základna, tedy zbožné voličstvo, byla po dlouhá léta označována za cizince ve vlastní zemi, „utlačována“ sekulárními reformami (např. zákazem nosit hidžáb ve veřejných institucích), a pod Erdoganovou vládou se tak konečně dočkala reprezentace. Jeho prezidentské kampani dominovaly lži, jimiž strašil své voliče: pokud by se prezidentem stal Kılıçdaroğlu z opoziční strany CHP, opět by prý Erdoganovi voliči byli onou mlčící, nereprezentovanou většinou, neboť by „byl znovu zakázán hidžáb“, předseda prokurdské strany HDP Selahattin Demirtaş, od roku 2016 ve vězení, by prý „byl ihned propuštěn“ a „dva mladí muži, již se milují, by mohli uzavřít manželský svazek“. Erdoganův tým dokonce do světa vypustil editované video, které zobrazuje Kılıçdaroğlua společně s bojovníky teroristické organizace PKK, a tudíž coby proponenta terorismu (video bylo po podání žaloby Kemalem Kılıçdaroğluem staženo).

Erdogan za žádnou z těchto lží nezaplatil. Právě naopak: získaly mu třetí prezidentský mandát. Svým voličům totiž pouze nelhal, dokázal je přesvědčit, aby lhali s ním. Kolektivní lež je pak tím, co definuje politiku postpravdy, jež v posledních letech určuje směr politiky. Na jejím základě v USA zvítězil v prezidentských volbách Donald Trump. A právě s Trumpem pojí Erdoğana image autenticity, díky níž oba lídři, i přes svá obrovská jmění, dokázali přesvědčit voliče, že jsou „jedněmi z nich“, „obyčejnými“ lidmi. Erdogan navíc stárne, dlouhodobě ho trápí rakovina a pro mnoho voličů je jeho únava znakem „obětování se“ pro ně. Emocionální pouto, které si s nimi od počátku své vlády budoval a které stavěl především na obrazu „božího služebníka“ se i v těchto volbách ukázalo být silnější než ekonomické strádání.

Erdoganovi voliči svou podporu mnohdy definují na základě lásky a věrnosti, „obdivují ho“. Za bídné materiální podmínky pak viní externí síly, nikoli prezidentovo selhání. Prudká inflace a znehodnocování měny (po nedělních volbách dosáhla lira vůči dolaru historického minima a devizové rezervy centrální banky jsou v záporných číslech) navíc nedopadá na všechny obyvatele země stejně – mnohem více se dotýká obyvatel ve velkých městech, v nichž zvítězil Kemal Kılıçdaroğlu.

Obyvatelé centrální Anatolie také těží z klientelistických sítí a benefitů, které AKP mezi své voliče distribuuje. To se týká i regionu zasaženého zemětřesením, v němž většina vsadila na ověřené kontakty (Erdogana v nich volila kromě kurdského Dıyarbakıru a Adany naprostá většina).

Právě pro mladé, Kurdy a LGBTQ+ jsou vyhlídky budoucnosti velmi černé a spousta z nich hledá způsob, jak zemi opustit. „CHP je pro LGBT, ti nás ovšem nemohou infiltrovat. Budeme znovu zrozeni, rodina je posvátná,“ to byla další slova Erdoganova balkonového projevu, který doprovázelo skandování publika „Trest smrti pro Sola“ (zkratka pro Selahattina Demirtaşe).

CHP nezachránilo ani partnerství se stranami, jež mohly využít „náboženský“ repertoár a přilákat zbožné voliče (islamistická Saadet partisi a dvě strany vedené bývalými členy AKP Deva partisi a Gelecek partisi), ani s nacionalistickou İyi parti (Strana dobra), jejíž voličstvo není tolik sjednocené jako to kurdské a celá jedna třetina hlasovala ve druhém kole prezidentských voleb pro Erdogana. Národní koalice nebo také „Stůl šesti“, jak si sjednocená opozice říkala, tak spíše připomínala slabé koaliční vlády konce minulého století, po jejichž vládě získala popularitu Erdoganova AKP se silným lídrem v čele.

Výhra Recepa Tayyipa Erdogana je dalším posílením globálních autokracií a nacionalistického diskurzu, který se v mainstreamu stává stále přijatelnějším. Gesto známé jako „rabia“ mnoho radujících se voličů nahradilo symbolem vlka, znaku ultranacionalistické paramilitární organizace Ülkü ocakları (Šedí vlci). Ta je oficiálně zakázaná, nicméně je napojená na partnera Erdoganovy vítězné koalice Stranu národního hnutí (MHP). Změna gest reflektuje i vzestup popularity extrémních stran – do vlády s Erdoganem kromě MHP vstupuje také Yeniden refah partisi (Znovu blahobyt) a Büyük birlik partisi (Strana velkého sjednocení) a očekává se, že od něj budou požadovat extrémnější kroky.

Z letošních parlamentních a prezidentských voleb tak plyne několik závěrů. Materiální podmínky nejsou určujícím faktorem politické performance, naopak kulturní, emoční a identitární aspekty se ukazují být rozhodující. „Možná jste na tom finančně bídně, ale alespoň jste někým,“ komentovala důležitost nacionální hrdosti a identity politická socioložka Gülay Turkmen. Právě nacionalismy budou na turecké politické scéně hrát čím dál větší roli, a to jak ten turecký sekulární, tak náboženský nebo kurdský. Stejně jako politika postpravdy, v níž je politika identity důležitým pilířem.

Laura Vassileva

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.