Japonci jsou hodně moderní, ale když dojde takříkajíc na lámání chleba, jako kdyby třeba měli provdat dceru za Evropana, pak smíšená manželství sice už existují, ale vždycky se v japonské rodině najde někdo, kdo s tím hluboce nesouhlasí. Jednomu kamarádovi z Kanady, který se takhle oženil s Japonkou, plánovala například rodina nevěsty, kolik budou mít dětí, a jedno si prý hned chtěli nechat do vlastní výchovy! Radši se tedy včas rozvedl. Pořád se prostě někteří Japonci na cizince dívají svrchu a člověk se musí připravit na to, že když se ptá na cestu, okázale mu třeba i dají najevo, že se s cizincem nebaví. Ale takové typy lidí se podle mě nadou v každé zemi.
Na cizince zase může jejich mentalita působit odtažitě – třeba určitá jejich militantní organizovanost – několikrát jsem zažil, jak děti chodí do školy za zpěvu pochodových písní, a jako sbor je slyšel zpívat i o přestávkách. Hodně bizarní jsou také jejich soutěžní pořady v televizi – když při vědomostním kvízu přibližují za špatnou odpověď soutěžícímu nos k cizímu zadku, je to ještě umírněná forma zábavy. Přitom v jiných oblastech tam vládne tvrdá cenzura.
Já jsem si třeba nad starými černobílými fotkami domorodců uvědomil, že staří Japonci měli ještě před nějakými padesáti lety hodně často křivé a poničené zuby. Dnes je však mají krásně rovné. Údajně je to i kvůli tomu, že začali nosit rovnátka, ale viděl jsem v televizi pořad, který vysvětloval, že Japonci po staletí jedli převážně měkká jídla, a kvůli tomu se jim zuby křivily několik generací. Další viditelná proměna je, že Japonci jsou – zvlášť ve velkoměstech – pořád větší a kvůli evropské a masité stravě přibírají kila. I statistiky japonského ministerstva zdravotnictví uvádějí, že za posledních 30 let je průměrný japonský muž skoro o 10 centimetrů vyšší, takže stereotyp o malých postavách už také neplatí.
Jinak pokud Japonci podávají evropská jídla, dokážou si je po svém přizpůsobit, takže třeba špagety italské kuchyně podávají s mořskou trávou. Také jsem zažil buchty plněné jejich nudlemi a na rýžový základ zejména dětem servírují klidně i miniburger z mletého masa.
V zemi se jezdí vlevo, ale s britskými kolonisty to prý nesouvisí.
Historicky jsem to slyšel vysvětlovat tím, že samurajové nosili meče u levého boku, takže kdyby chodili vpravo a na úzké cestě se míjeli, mohli by se jim zbraně zkřížit. Pravidlo levé strany se tedy dodržovalo ještě před prvními automobily. Měl jsem z toho jejich řízení zpočátku trochu obavy, ale jak je tam všechno nalajnované a všude je spousta semaforů, bylo to vlastně jednoduché.
Na rychlovlaky se vyplatí pořídit si několikadenní nebo týdenní výhodné slevy – celostátní Japan Rail Pass se dá koupit i v Česku. Jinak zvlášť v místech, kde stojí chrámy, bývá na nádraží informační centrum, kde poradí s ubytováním, podobně jako v Evropě. Vyplatí se najít si i na vlastní pěst místo v rjokanech (ubytování podobné hostincům v tradičním stylu), kde bývají klasické pokoje s nízkými stolky a rohožemi tatami, což působí tradičněji než hotely. Spí se na futonech, které se zase srolují a schovají do skříně, a často se v takovém dřevěném bytečku může ubytovat i pět lidí. Japonci ve svých domácnostech mají už všechno moderní, ale i v rodinných domech nechávají místnost v přízemí udělanou jako tradiční obývák – rákosové tatami, dřevěná skříňka se zásuvkami, kaligrafie, prostor pro oltář.
Starší lidé často v souvislosti s Československem vzpomínají na Emila Zátopka, ale nejvíc na Věru Čáslavskou (na olympiádě v Tokiu 1964 získala tři zlaté medaile – na kladině, v přeskoku a víceboji). Dodnes mají totiž vsugerované Československo a mají problém rozumět, když říkám, že pocházím z Čech.
učitel bojových umění Luboš Pokorný
COOLna 
Napsat komentář