COOLna

Jeden z důvodů, proč bývalý americký prezident Bill Clinton vešel do dějin, je slavný výrok před volbami v roce 1992, kdy vyhrál nad Georgem H. W. Bushem, který hájil svůj mandát. „It’s the economy, stupid.“ (“Je to o hospodářství, blbče.“) Je to okřídlený slogan, jehož autorství je přisuzováno Jamesi Carvilleovi, což byl hlavní stratég Clintonovy kampaně.

Americká ekonomika sice v době voleb na podzim 1992 už byla venku z recese, jenže statistika má zpoždění, tak si lidé mysleli, že v recesi ještě pořád je.

Souvisí to také s tím, že nezaměstnanost stále roste, i když ekonomika už neklesá. Clinton chtěl říci – tak trochu marxisticky – že „ekonomická základna“ je to hlavní a když je ekonomika v recesi, rozhoduje to volby. Pro lidi je pro rozhodování ve volbách klíčová jejich životní úroveň, která v recesi buď klesá, nebo je ohrožena. Jinými slovy: za lidi volí v takové situaci jejich peněženka. Většinou to tak je, ale v Turecku právě nikoliv.

Vezměme si, v jaké situaci turecký prezident Recep Tayyip Erdogan obhájil před pár dny svůj mandát. Inflace činí meziročně 44 procent a turecká lira ztratila polovinu hodnoty vůči dolaru. Erdoganovi se ale stejně podařilo zařídit, že ve volbách nehrála ekonomika hlavní roli.

Dostal hlas těch, kdo věří, že v turbulentních dobách potřebuje Turecko silného lídra. Od ekonomiky odvrátil pozornost směrem k bezpečnosti, rodinným hodnotám. Věřící muslimské rodiny jsou přesvědčeny, že Erdogan prokazuje jejich náboženství úctu, že jim nějakým způsobem vrací hrdost.

Po volebním vítězství Erdogana se slavilo v průvodech Turků i na ulicích Německa a Nizozemska. Jde tedy zjevně o kulturu „až na prvním místě“.

V Turecku samozřejmě nejsou volby zcela svobodné. Vláda ovládá tradiční média, má k dispozici mnohem větší zdroje než opozice. Nezávislá kontrola dodržování limitů na kampaň neexistuje. Erdogan také například rozdával lidem hotovost ze svého, i když takové jednání je přímo zákonem zapovězené.

Výstavní skříň demokracie Turecko jistě není, ale s Ruskem, Běloruskem a Čínou také nemá nic společného. Pouhou fasádou demokracie Turecko prostě není. Nikdo seriózní neříká, že v Turecku neexistuje politická soutěž. Opozice kontroluje prakticky všechna velká města včetně Istanbulu a Ankary. A i kdyby byla soutěž vzorná a čistá, vypadá to, že opozici se kampaň, takticky i strategicky, nepovedla.

Opoziční kandidát Kilicdaroglu působil nudně a ne moc charismaticky. Postavil se proti uprchlíkům ze Sýrie, na kterých turecké hospodářství – především stavebnictví – do značné míry stojí. Naopak chtěl přízeň tureckých Kurdů a Erdogan to obrátil proti němu.

Opozice dala dohromady islamisty, nacionalisty, demokraty pod heslem Všichni proti Erdoganovi. Jako když se v Maďarsku dali dohromady opoziční socialisti a liberálové s fašisty z Jobbiku. K porážce Orbána to také, jak známo, nevedlo.

Podstatný je také benchmark, tedy otázka, s čím srovnáváme. Turecko se nepoměřuje jenom s bohatými zeměmi EU. Na jihu je zničená Sýrie a rozvrácený Irák. Na severu válka na Ukrajině a na východě Írán pod sankcemi.

Mezinárodní důležitost Turecka roste a poroste. Turecko zprostředkovává dohodu o vývozu obilí z Ruska a Ukrajiny, kontroluje bránu do Černého moře. Je klíčovým členem NATO, rozhodne o přijetí Švédska, možná se časem znovu bude pokoušet zprostředkovat mír na Ukrajině.

Turecko na svém území zadržuje migrační vlnu do Evropy. Je významným hráčem v Libyi a angažuje se i v konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií. Má vliv na turkické „stány“ ve střední Asii apod. Možná turecký volič vnímá rostoucí geopolitický význam své země a je na to hrdý. Nezapomínejme, že i Turecko bývalo impériem.

Nakonec ani s tou ekonomikou to není tak jednoduchý příběh. Pokud se Turecko makroekonomicky stabilizuje, mohou ho čekat vysloveně zářné zítřky. Leží na křižovatce cest energetických zdrojů a může na tom jenom vydělat. Evropa se rozhodla v rámci boje s klimatem vytěsňovat špinavý průmysl a zároveň je Amerikou tlačena odpoutávat se od Číny.

S Ruskem jsme skončili, Ukrajina je zničená. Kde se tedy bude něco vyrábět? V Turecku. Ocel, železo, cement, nákladní auta, autobusy, vlaky a možná i ty tanky.

Jan Macháček, předseda správní rady IPPS

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.