COOLna

Časté selhávání v očekávání vede k nízkému sebevědomí, to vede ke komorbiditám, podle Světové zdravotnické organizace vzniká u ADHD v 60-80 % jiná diagnóza či potíže, jako jsou úzkosti, deprese, poruchy nálad nebo poruchy osobnosti. Časté jsou závislosti, zejména na alkoholu, protože ten chvilkově přebije neklid a stres, to známe všichni.

„Na střední jsem zjistila, že přemíru energie mi ‚vypíná‘ alkohol. Najednou jsem byla schopná zklidnit tok myšlenek, líp se mi komunikovalo,“ říká Klára, která dlouho čelila svým potížím bez diagnózy.

Méně časté je hledání úlevy v jiných návykových látkách nebo v promiskuitě. Jenže na dívky a ženy navíc tvrdě dopadají genderové stereotypy, které určují, jak má správná žena vypadat – pořádkumilovná, čistotná, pozorná, hodná, klidná, úspěšná ve škole a práci, přizpůsobivá, nenáročná… Takovou představu ADHD snadno rozbije na kousky. Kombinace obecných dopadů ADHD s těmi genderově podmíněnými může u žen častěji vést k nedokončenému vzdělání, neúspěchu v pracovním životě nebo koloběhu rozpadlých vztahů. Nic z toho by se v takové míře nemuselo dít, pokud by se včas přišlo na příčinu jejich potíží.

„Ze školky a školy si nesu dost brutální mindráky. Kecy typu ‚kdybys byla kluk, tak neřeknu – ale holka…‘ byly na denním pořádku. Byla jsem prostě divná, vzteklá, neuspořádaná bordelářka. Vzpomínky na dětství jsou pro mě vzpomínky na jeden dlouhý bad trip.“ Lucie svůj boj popisuje spíše jako neschopnost mít pod kontrolou emoce. Spíš než nezvladatelná byla nepředvídatelná. Měla velké problémy s udržováním pořádku na lavici, mít srovnané učebnice pro ni byl nadlidský výkon. „Paní učitelka mi to v první třídě dávala dost sežrat. Její slavnou větu ‚ty snad ani nejsi holčička‘ si pamatuju dodnes,“ vzpomíná a dodává: „Mimochodem na začátku puberty jsem dost uvažovala, jestli nejsem transgender. Říkala jsem si, proč zrovna já? Jsem ráda mezi holkama, cítím se být ženou, ale bohužel, nejsem správná holka a ženský svět je pro mě uzavřen.“

Co kdybychom ADHD přestali vidět jen jako deficit? Co kdybychom vyváženě vnímali i možné přínosy? Pokud mluvíme pouze o jedné stránce mince, vidíme nedostatek, úbytek kapacity, hendikep. Co kdybychom k ADHD přistupovali například jako k Attention Surplus, ke stavu nadměrné pozornosti? Nebo tomu říkali Attention Memory Impulsivity Divergency, divergence pozornosti, paměti a impulsivity.

Co když nebudeme mluvit jen o deficitech, ale i o nadbytku kreativity, nápadech out of the box nebo neustálé zvídavosti? Co kdyby ADHD nebyla „disabilita“, ale jiná „abilita“? Co kdybychom se na hendikep nově podívali jako na špatnou shodu mezi svými schopnostmi a prostředím? Pak stačí nastavit prostředí tak, aby se z hendikepu stal zajímavý a vítaný doplněk toho, co neurotypická a (nesnesitelně) normální společnost potřebuje.

Jednou z nejvíce ADHD nepřátelských zemí je Japonsko, které klade důraz na koncentrovanou výdrž, úsilí, jasně dané role, respekt k autoritám, práci ve skupině a pořádkumilovnost. Švýcarsko má seznam národních hodnot, mezi které patří: preciznost, dochvilnost, organizace a disciplína. Ale co když to vždy nefunguje a někomu prostě nejde tyto hodnoty splnit tak dobře? Ne kvůli lenosti a nedostatku vůle, ale protože má jinak fungující mozek?

Fungování mozku jde změnit jen omezeně. Zato společnost nastavit jinak možné je. Například Dánsko je pro lidi s ADHD mnohem lepší prostředí – cení se zde klid, není zvykem odsuzovat jinakost a dbá se na balanc osobního a pracovního života. Je načase, aby se společnost vzepřela i stereotypům a genderové nespravedlnosti u duševního zdraví a ADHD.

Heroine

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.