COOLna

Česko je v rámci Evropy zemí, kde je tento pension gap čtvrtý nejmenší. Po Estonsku, Islandu a Slovensku. Všechny ostatní země kontinentu mají rozdíly mezi penzemi mužů a žen ještě větší. Někdy i zásadně, průměr zemí EU je dokonce 30 procent. Ve Francii, Švýcarsku, Německu, Rakousku a mnoha dalších zemích přesahuje ony tři desítky procent, v Nizozemí se dokonce blíží čtyřiceti a v Lucembursku dosahuje mezních 44,2 procenta. Prostě – nejsme v tom sami. Naopak.

Důvody není tak složité najít: ve většině zemí jsou penze mnohem méně rovnostářské než u nás a více vycházejí z toho, kolik kdo v průběhu života zaplatil. A na tom většina dnešních žen bohužel tratí. Zejména na západ od nás bylo ještě po druhé světové válce poměrně běžné, že žena zůstávala v domácnosti a do práce chodil jen muž. Socialistické země, které během studené války nahnaly matky do výroby, tak provedly tak trochu násilné, ale přesto velké zrovnoprávnění pohlaví.

Čímž se nepřímo dostáváme k druhému ALE. A tím je přísně finanční stránka věci. Podíváme-li se, kolik muži v průměru do systému odvedou a kolik z něho čerpají, pak jsou naše penze tuze, tuze nevýhodné pro chlapy. Pánové platí větší odvody, platí je delší dobu a zároveň důchod na stará kolena čerpají dramaticky kratší dobu.

Proč? Nejen proto, že je „méně početná polovina“ lidstva křehčí, málo se stará o své zdraví a brzo umírá. Důvodem jsou naše penzijní i jiné zákony.

Za starých špatných časů v podstatě neexistovala rodičovská dovolená (kdo nazval nejtěžší šichtu života dovolenou, by zasloužil pomazat dehtem a hodit do kopřiv), takže s dětmi zůstávaly doma krom vdovců výhradně mámy. Penzijní pravidla navíc bonifikovala ženy celkově: penzijní věk byl pro muže 60, pro ženy 57 let. Za každé dítě se pak ještě o rok snižoval až k limitu 53 let, takže většina socialistických maminek odcházela z práce v pouhých 55 letech. Do penze v pětapadesáti, předtím dvakrát čtyři roky mateřská a před sebou vyhlídka na skoro třicet let státního důchodu – náhle ten poměr práce/odměna nevypadá pro ženy tak dramaticky nevýhodně.

Naopak, z pohledu čistě pojistné matematiky můžeme říct, že jsou a byli strašně biti pánové. Do penze v šedesáti, tedy po více jak čtyřiceti letech hákování, a predikce života pouhých 18 let?

Tyto rozdíly se zmenšují, ale trvají dodnes: dámy stále odcházejí dříve, pojištění platí nižší, kratší dobu a penzi pobírají významně déle. Pojistku, jakou mužům nabízí stát (respektive ČSSZ), by žádný příčetný zaměstnanec mužského pohlaví prostě neuzavřel. Násobně více by se mu vyplatilo všechny peníze investovat, dávat na spořicí účet nebo klidně i nechávat pod matrací.

Aktuální situace je taková, že většina dnešních penzistů nastoupila na odpočinek ještě v šedesátém roce života, penzistky dokonce mezi 54 a 58 lety. Takže muži pobírají důchod v průměru 18,88 roku, ženy 28,07. O deset let déle, o polovinu déle! Z hlediska čistě účetního jsou to tedy naopak muži, kdo jsou obětmi našeho penzijního systému.

Pojistný či účetní pohled rozhodně není jediný možný. Naopak. Pokud totiž bereme důchod jako sociální dávku nebo jako odměnu za „celospolečenské služby“, tak jsou to ženy (respektive přesněji matky), kdo je znevýhodněný.

Ženy platí za mateřství a rodičovství hořkou daň v podobě nižších mezd a následně nižších důchodů. Mzdy mají nižší až o pětinu, důchody o desetinu. Což je vpravdě perverzní, protože bez porozených a vychovaných dětí by nebylo z čeho dnešní penze platit. Matky jsou za zcela nepostradatelnou „produkci budoucích plátců“ vlastně trestány.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.