COOLna

Co jste radil svým dětem, když si přišly postěžovat, že jim někdo nadává?
Poradil jsem jim, ať si toho nevšímají, protože když se ohradí, budou to mít ještě horší. Bude totiž jasné, že jim to vadí… Rozhodl jsem se, že budu dětem říkat pravdu. Dceři jsem řekl: „Víc než 80 % lidí v téhle zemi nás tu nechce. Jsi reprezentantka menšiny, kterou Češi nemusejí. Abys byla úspěšná, musíš být třikrát tak dobrá jako tvá bílá konkurentka. Musíš se snažit!“ Jsem povahou vlastně kapitalista. Zastávám názor: „Kdo nemaká, ať nežere.“ Nadávky proti Romům ve společnosti podle mě nezmizí po dalších pět generací. Pak se snad Romové vyrovnají průměru české společnosti, co se týče vzdělání. A pak seženou prestižnější práci. Každopádně ten okatý rasismus si dnes nedovolí každý. V republice jsou rozdíly. V Praze mi policajti vykají, kdežto na severu pořád tykají.

Opravdu by se ještě dnes mohlo stát to, co popisujete v knize Skutečná cesta ven, že Roma policie bezdůvodně zmlátí?
Ve třinácti mi nasadili pouta s rukama za zády. Tehdy jsem neudělal vůbec nic. Po výslechu mě odvezli na kraj Prahy a ujeli. Pak jsme se se starším bráchou Gyullou bránili přesile skinů, mně tehdy bylo patnáct. Dostali jsme ještě i od policajtů, zmlátili mě tak, že jsem měl otřes mozku, na cele mě přivázali k topení. A pak nás obvinili z ublížení na zdraví…

Jak to dopadlo?
Trestní stíhání bylo později zastaveno, ale já tehdy přestal věřit v jakoukoli spravedlnost… I dnes se česká policie chová k Romům dost podobně. Ne všude, ale zajeďte si do míst, kde je početná romská komunita. Třeba do Litvínova. Před čtyřmi roky mě na severu Čech zastavil policajt a zeptal se mě: „Hele, kdes ukradl to auto?“ Odpověděl jsem mu: „Hele, myslel jsem, že policajti musejí mít maturitu, takže přece musíte umět číst. Máte v ruce občanku, řidičák a techničák a všude je napsáno Patrik Banga. Takže snad chápete, že to auto je moje.“ Pak jsem mu prozradil, že jsem novinář iDNES. A že brnknu na policejní prezidium, abych si na něj postěžoval. To se pak stáhl.

Prý jste rodičům vyčítal, když se během vlny romského exodu do Kanady kolem roku 2007 nepřipojili, nýbrž zůstali doma. Myslíte, že by vám tam bylo líp?
V roce 2021 zemřel v Teplicích Rom poté, co na něj policajt zaklekl, což je standardní policejní technika. Zákrok dopadl špatně. I proto, že ten zemřelý měl problémy s drogami. Ale za ještě nešťastnější považuju, že ten zákrok jednoznačně podpořil tehdejší premiér Andrej Babiš. Na sociálních sítích pak většina lidí oslavovala policajta, protože zbavil společnost jednoho Roma. To byl takovej hnus! V takové momenty si říkám: „Nemít tady děti, tak tu nebudu ani pět minut.“

Nebylo to ale s tou Kanadou podobné, jako když Romové v 90. letech vyslyšeli nereálné sliby realitních kanceláří, že se budou mít skvěle na severu Čech?
Za ten exodus Romů do Kanady trochu mohl Pepa Klíma. Na Nově odvysílal reportáž, která vyzněla tak, že Romům v Kanadě lítají pečení holubi rovnou do huby. Hodně lidí tam odešlo, kvůli čemuž nám Kanada zavedla vízovou povinnost. Je ale zajímavé, že někteří, co byli tady uznáni jako neschopní, si v Kanadě našli práci a daří se jim tam dobře. Znám několik takových příběhů. Někteří z Kanady odešli do Anglie nebo do Irska. Ale dodávám samozřejmě, že jsou tam i takoví, co vysedávají po kriminálech. A že ti opravdu neschopní se zase ve velkém vrátili do Česka. Ovšem ať mi někdo vysvětlí, že zatímco u nás dali mladé Romy do zvláštní školy, v britském systému je nechali studovat střední školy, v mnoha případech zakončené maturitou.

Myslíte, že by i českému školství pomohl větší multikulturalismus?
Přesně! V Americe, kterou zrovna nemusím, jsem byl kdysi na stáži. A opravdu jsem tam cítil rovnost příležitostí. Do práce si vás tam skutečně vybírají podle toho, co jim můžete nabídnout. Tam jsem nakupoval a neměl v patách ochranku… Když u nás nastoupí Rom do tramvaje, lidi si drží kabelku. Takže se vůbec nedivím těm lidem, že utekli… Venku dostali šanci a můžou tam žít, aniž by čelili předsudkům.

Mluvil jste o předsudcích většinové společnosti vůči Romům, ale někteří lidé vám namítnou, že to nejsou předsudky, nýbrž špatné zkušenosti, které je třeba vedou k tomu, že si v tramvaji hlídají kabelku. Co byste jim odpověděl?
Chápu, že když vás pětkrát kousne pes, pošesté ho hladit nebudete. Ale kolik z těch lidí, kteří toto tvrdí, opravdu negativní zkušenost s Romy má? Většina z nich osobně žádného Roma nezná a názor si vytvořila na základě televize nebo sociálních sítí. Nebo podle toho, co jedna paní povídala.

Chudák naše máma!

Maminka nám kladla na srdce, abychom si našli Romku. Měla pocit, že žena, která vyrostla v romském prostředí, bude zvyklá na náš styl života. A nedopadlo to. Já nikdy neměl vážný vztah s Romkou. Ani Radek. Ani sestra neměla Roma. Jen starší brácha Gyulla má za manželku Romku. Máma mi k tomu řekla jednu věc, která se ukázala jako velká pravda. Povídala mi: „I když si vezmeš bílou holku, stejně pro ni nakonec budeš cikán.“ Což se stalo… Od rodiny své exky jsem slyšel, že jsem cikánskej gauner.

Byly v něčem vztahy s romskými ženami jiné?
Jasně. Romská kultura je jiná. Mám kliku, že se se svou současnou manželkou umíme dohodnout. Romové jsou zvyklí se jako rodina scházet u jednoho stolu, takže to děláme jeden rok tak a druhý zase podle manželky. To mi u české většiny chybí, že se jako rodina moc nestýkáte. Ani sourozenci mezi sebou moc ne, natož vzdálenější příbuzní…

Sejde se u vás někdy třicet lidí na oběd?
To je u nás úplně normální. Bydlíme v bytovém domě se společnou zahrádkou. Sousedi už si na to zvykli. Jak vidí, že se k nám stahují cigoši s kytarama, těší se na muziku. Hrajeme s oblibou jazz a máme početnou fanouškovskou základnu.

S vaším bratrem Radkem jsme rozebírali mimo jiné i jeho kontroverzní větu, kterou nadzvedl řadu Romů: „Chcípni, když nechceš makat.“ V rozhovoru to komentoval takto: „Dnes bych řekl spíš: ,Chcípneš, když nebudeš nic dělat.‘ Kdo jinej by to měl říct než Rom? Nejde ze sebe donekonečna dělat chudáky, křičet, že Češi jsou rasisti, a natahovat ruku. Je to trapný a ponižující.“ Co k tomu říct?
Když si někdo říká Gipsy a celou svou kariéru postaví na tom, že je Rom, pak přece nemůže o Romech říkat takové věci. Zvlášť když mnoho z toho ani není pravda. Kdyby měl v ruce výzkum, neřeknu, ale on prezentuje své domněnky jako fakta. Jen vytahuje z kapsy populistické kecy, jaké tady vykládají politici od 90. let. Sládkem počínaje a Okamurou snad konče.

Kdy jste si byli s Radkem blízcí?
Jako malí, možná i v pubertě. Ale vzpomínám si na křivdu, kdy jsme bydleli u kámoše, protože se naši odstěhovali z Prahy. Radek mi v jednu ráno řekl: „Kámoš nechce, abychom tu byli oba, tak si sbal.“ V noci mě normálně vystěhoval. Z bytu, kde jsme se skládali na nájem. To je něco tak antiromského! Neudělal bych to kamarádovi ani vám, kterého vidím poprvé v životě, natož bráchovi. Normálně mě prodal. Šel jsem v noci z Počernic a dodnes si vybavuju, jak jsem byl naštvanej…

Vyprávěl mi v tom zmíněném rozhovoru, že ho Romové berou jako hrdinu. Myslíte si to taky?
V muzice dokázal neuvěřitelné věci (spojil prvky hip hopu, breakbeatu a funku s romským folklorem, pozn. red.), na což bychom si v pubertě nevsadili, protože za muzikanty jsme byli spíš my dva se starším bráchou. A on se pak prosadil nejen jako interpret, ale i jako autor. Má Anděla v kategorii Objev roku 2006, hrál na světových festivalech. Občas jsem ho doprovázel na kytaru. Třeba v Berlíně jsme měli pět akcí do měsíce a všechny byly vyprodané. Radek je showman, velmi sebevědomý. A jeden čas tím hrdinou pro Romy asi skutečně byl. Ale svým chováním a prezentací na sociálních sítích o tu pozici podle mě přišel. On je schopný lidem psát, že jsou ubožáci a že se odchází dojímat svým bohatstvím. Napsal byste do své knihy šestnáctkrát, že jste výjimečný?

Asi ani jednou… Kde se v něm vzalo to sebevědomí?
Jako dítě se muzikálně moc neprojevoval. Byl skrytý talent. Ale měl to po kom podědit. Náš dědeček hrál bravurně na třináct hudebních nástrojů. Odmalička nás tlačil do hudby. Se starším bráchou jsme hráli snad od narození, od třinácti jsme vystupovali. Radek se do hraní moc nezapojoval, ale už jako malý dobře zpíval. Pak přišel s hip hopem a prosadil se. S tím mu narostlo i sebevědomí. Zjevně až moc…

Kdo mi výrazně pomohl? Určitě musím jmenovat paní právničku, u které máma uklízela. Dovolila mi, abych si v její kanceláři zkoušel něco na počítači. A pak mi jednoho dne jeden počítač darovala. To byl zlom v mém životě! Díky tomu se ze mě vlastně stal ajťák.

Máte ho ještě někde schovaný?
Věnoval jsem ho nějakým Romčatům. Další skvělou osobou, kterou jsem potkal, byla ředitelka školy paní Mardešičová, milionová ženská. Jedna z mála, co mě na základce podpořila. Když jsem jí vysvětlil, jaké trápení mám s tamní výchovnou poradkyní, chápala mě a snažila se ty křivdy napravovat. Byla možná úplně první osobou z bílé většiny, která mě opravdu přijala takového, jaký jsem. Děkuju i novinářce Lence Kučerové, která mě přitáhla do novinářského prostředí. Nebo Michalovi Hanákovi, dnes členu představenstva společnosti MAFRA. Přijal mě do práce, když tu rasismus asi bujel nejvíc. Od roku 2007 mi nabídl smlouvu. Prosadil si mě navzdory různým kritickým hlasům. Měl jsem fakt kliku na lidi…

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.