COOLna

Neuzavře-li se minulost, zůstanou pootevřená vrátka a pomyslný průvan může kdykoli způsobit, že se minulost stane znovu součástí přítomnosti. Záměrně otevřená zadní vrátka si přitom nechávají lidé, kteří si nejsou úplně jisti svými kroky a „nechtějí udělat chybu“. Takoví sice jednoho člověka „opustí“, ale ne tak úplně – opustí ho například jen fyzicky, ale ne emocionálně.

Ve výsledku tak na něj myslí ještě víc, než kdyby vedle sebe zůstali, roste stesk, umocňují se domněnky a city, a tak si tito lidé sice s „novým partnerem“ začnou, ale též ne tak úplně.

Tito lidé vlastně žádný vztah nedokážou rozvíjet a udržovat na sto procent, ani nemohou, protože žádnému se nevěnují na sto procent. A to vede pak k tomu, že jim dříve nebo později některý z těchto vztahů ztroskotá. Což vlastně i potvrdí jejich původní předpoklad: „Co když tomuto vztahu a tomu člověku nemohu úplně věřit, protože to mezi námi nevydrží?“ Skutečně – nevydrží. Ale ne proto, že by na to ten vztah či partner neměl. Nýbrž proto, že ŽÁDNÝ vztah nevydrží, pokud se mu dostatečně nevěnujete, pokud na něj – stručně řečeno – nevsadíte.

Člověk není schopen udržovat dva vztahy téže úrovně (například partnerské) současně, protože pak ani jednomu nemůže dát sto procent. Jednomu může dát devadesát procent, ale na druhý potom zbude jen deset procent. Nebo oběma může dát „spravedlivě“ padesát procent, ale pak se může stát, že přijde o oba vztahy, protože nikdo z nás nechce být v polovičatém vztahu, mít po svém boku člověka, který je pro nás jedinou volbou, ale my jsme pro něj jenom jednou z víc možností. V takovém případě se totiž stáváme nepříjemně závislými na někom, kdo nás lehce může vyměnit za toho druhého. Nebo komu my sice dáváme plných sto procent své lásky, ale on nám stejný objem neopětuje a ani nemůže, a v důsledku toho nám dříve nebo později láska začne docházet a chybět.

Proto se člověk – a o tom je uzavření minulosti – musí umět rozhodnout. Jenže k tomu musí porozumět podstatě rozhodnutí.

On se nerozhoduje a neuzavírá minulost proto, že si myslí, že ztratí, pokud ukáže jenom na jeden vztah. Ale není to pravda. On naopak ztrácí, dokud jenom na jeden vztah není schopen ukázat. Přichází o plnohodnotný vztah a vše, co s ním souvisí.

A jádro té ztráta je v jeho hlavě. Nejčastěji jde o NESCHOPNOST VÁŽIT SI TOHO, CO MÁ. Jestliže si totiž člověk dostatečně neváží toho, co právě má, odchází jinam. Ale podstata tohoto problému je v tom, že pokud si tento člověk „dostatečně neváží toho, co má“ (jeho způsob myšlení a rozhodování), potom ani jinde nebude spokojený. Ne vinou partnera, ale vinou jeho nastaveného myšlení mu i v dalším vztahu bude něco chybět – ani tam si nebude vážit toho, co má.

Někdy mu dokonce začne chybět to, co měl v předchozím vztahu a co si teprve s odstupem času uvědomil, tak se vrátí. Ale když se nezmění a i po návratu do tohoto předchozího vztahu si podrží stále stejné myšlení, pak i v tomto obnoveném vztahu bude zase hledat to, co mu chybí. A protože se točí v kruhu, zřejmě zjistí, že mu zase chybí to, co měl v tom protějším vztahu.

A tak bude tento člověk, neschopný uzavřít minulost, pořád tápat, pro koho se má rozhodnout, a nikdy mu nedojde, že problém není v těch lidech, ale v jeho hlavě, konkrétně v jeho neschopnosti začít na JAKÉMKOLI ČLOVĚKU konečně nacházet to, co lze IHNED ocenit, ne jen to, co IHNED stojí za to opustit, chyby tohoto člověka především. Lidé jsou totiž chybující bytosti, každý z nás má své chyby, a tak pokud náš protějšek bude odcházet jenom proto, že na nás objevil nějakou chybu, tak při takto nastaveném myšlení a „hledání chyb na druhém“ NEPŘESTANE odcházet – z každého vztahu.

Tohle je bohužel hra s vlastním štěstím. Hra, která se nedá vyhrát bez toho, aby člověk změnil svoje myšlení.

Firstclass