Historici a antropologové často upozorňují na fakt, že Homo sapiens, původně bezvýznamný živočich kdesi zprostředka potravinové pyramidy, se vyhoupl až na samý vrchol proto, že jako jediný druh na planetě dokáže spolupracovat s miliony, ba dokonce s miliardami jiných příslušníků svého druhu, které osobně vůbec nezná. Žádný jiný živočich toto nedokáže. Je to možné především díky tomu, že člověk umí vyprávět příběhy a těm následně i věřit. Sdílený příběh je pak to hlavní, co z jednotlivců dělá společnost. Takovým příběhům říkáme nejčastěji mýty. Ty mohou být pravdivé či smyšlené, životu mohou prospívat, nebo ho mohou ničit. V každém případě jsou však tím, co dává životu smysl, strukturu a řád a co z nás lidí udělalo pány tvorstva. Mýty jsou ze své podstaty neviditelné. Není to ústava, která by byla někde sepsaná. Často se do nich rodíme, bereme je jako dané a dál je vyprávíme tak, jak byly vyprávěny nám.
Jedním z nejdůležitějších mýtů moderní liberální společnosti je mýtus o svobodné vůli, který nás učí věřit, že se rozhodujeme zcela svobodně a nezávisle na ostatních lidech a naší kultuře. Pravda je však jiná. Naše vůle není svobodná, ale podmíněná (výchovou, kulturou, prostředím). Čím méně si tento fakt uvědomuje, tím jednodušeji jsme manipulovatelní. V době nástupu šmírovacího kapitalismu, stále drsnějšího politického (i jiného) marketingu v kontextu dominance sociálních sítí, je demystifikace mýtu svobodné vůle jedním z našich nejdůležitějších úkolů.
I když se rozhodnutí zdají být snadné, experimenty i život ukazují, že ve společnosti ostatních lidí to funguje jinak. Překvapivým faktem může být, že zcela svobodně a samostatně se rozhodujeme málokdy. Zní to možná příliš provokativně, žijeme přece v liberální společnosti, pro kterou je víra ve svobodu jednotlivce základním stavebním kamenem. Jenže výzkumy o fungování lidského mozku a experimenty jako ten z úvodu nám ukazují, že jsme mnohem méně svobodní, než si většina z nás myslí. Do velké míry platí, že jsme tím, s kým jsme. Pokud ostatní kolem nás sedí, velmi často si i my sedneme. Pokud zrychlí, i my nezřídka zrychlujeme. Pokud všichni zůstávají sedět v zakouřené místnosti, patrně zůstaneme sedět i my. Mohou za to zrcadlové neurony v našem mozku a to, k čemu nás naprogramovala naše kultura.
Izraelský historik a antropolog Yuval Noah Harari k tomu, do jaké míry je naše vůle svobodná, říká:
„Lidé mají samozřejmě vůli, ale ta rozhodně není svobodná. Nemůžeme se rozhodnout, po čem budeme toužit. Nerozhodujeme o tom, zda jsme introverti nebo extroverti, bezstarostní nebo ustaraní, homosexuálové nebo heterosexuálové. Každá volba vychází z biologických, společenských a osobních podmínek, o kterých nerozhodujeme. Můžeme si vybrat, co budeme jíst, jakého si zvolíme partnera nebo pro koho budeme hlasovat ve volbách, ale každé naše rozhodnutí je předurčeno našimi geny, naší biochemií, pohlavím, rodinnou historií a kulturou, jejíž jsme součástí. A své geny nebo rodinu jsme si nevybrali. Není to žádná abstraktní teorie. Toho, nakolik se rozhodujeme svobodně, si můžete všimnout velmi snadno. Zkuste například pozorovat hned příští myšlenku, která vám prolétne hlavou. Odkud se vzala? Rozhodli jste se svobodně, na co budete myslet? Samozřejmě, že ne. Když budete pozorně sledovat svou mysl, uvědomíte si, že máte velmi omezenou kontrolu nad tím, co vám tam běhá. Naše rozhodování o tom, na co myslíme, co cítíme a co chceme, není svobodné.“
Ilustrativním příkladem přeceňování vůle jsou fenomény jako obezita nebo kouření. Až 70 % kuřáků si přeje skončit, ale podaří se to pouze 6 %.
Z těch, kteří se rozhodnou zhubnout, 90–95 % nabere váhu zpět. Důvodem, proč tak žalostně málo lidí uspěje, je právě přesvědčení, že problémem je (slabá) vůle. Britská psychologická společnost vydala na podzim 2019 prohlášení, v němž před přeceňováním vůle varuje. Přesvědčení okolí, že tlouštíci, kuřáci a další lidé si za své návyky mohou sami, u nich totiž vede ke stresu, který dané zlozvyky ještě prohlubuje.
O našich volbách rozhodují z velké míry pocity, které jsou podmíněny genetickými předpoklady, traumaty z dětství, ekonomickými možnostmi a okolím.
Naše vůle je „podmíněná“, nikoliv svobodná.
Víra v mýtus o svobodné vůli má – jako ostatně všechno – dvě strany mince. Na jedné straně nám pomohla dosáhnout dnešní bezprecedentní prosperity velké části populace v zemích globálního severu, neboť přispěla k tomu, že jednotlivci začali přebírat osobní zodpovědnost za svůj vlastní život. Zároveň se však stává nebezpečnou pastí: čím víc věříme ve svoji svobodnou vůli, tím snadněji jsme manipulovatelní. O co více jsme přesvědčení, že se rozhodujeme sami (v kombinaci s tím, jak málo se známe), o to méně si dokážeme uvědomit, nakolik jsou naše rozhodnutí ovlivňována působením okolí.
„Nikdo není tak beznadějně zotročený jako ti, kteří tak bezvýhradně věří, že jsou svobodní,“ říkával k tomu Goethe (viz fotka v úvodu mylně podepsaná jiným jménem).
Logicky platí, že o co lépe nás znají druzí v porovnání s tím, jak se známe sami, o to snáze lze námi manipulovat. Výzkumy v oblasti lidské biologie v kombinaci s vývojem nových IT technologií přinesly dnes korporacím a vládám přesně toto: prostřednictvím tzv. velkých dat znají mnohé z nás lépe, než se známe my sami. To v kombinaci s nástupem technik tzv. šmírovacího kapitalismu způsobilo, že je stále snazší s námi hýbat jako s figurkami na šachovnici, aniž by si to většina dokázala uvědomit.
Že to se svobodnou vůlí nebude tak snadné, ukazuje i další mechanismus chování ve skupině: častokrát se řídíme nejen podle většiny, ale do velké míry i podle toho, co dělá „autorita“. Pokud v nebezpečí zůstává klidný ten, koho vnímáme jako autoritu, ať je to alfa samec či samice, politik, šéf, soused, manžel, celebrita apod., jsme zpravidla i my v klidu. A naopak.
Tomáš Hajzler
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář