Při sledování války na Ukrajině si nelze nepoložit otázku: jak bude tento stát schopen vše zaplatit? Válka je drahá sama o sobě. Kromě toho ekonomika, kde značná část populace bojuje a jejíž infrastruktura je vážně narušena, stěží dokáže generovat dostatečné daňové příjmy. Co bude s Ukrajinou za rok či dva?
Ukrajina nebyla ani před válkou kvetoucí a úspěšnou zemí. Ukrajinská ekonomika prožila začátkem 90. let patrně nejméně úspěšnou ekonomickou transformaci ze všech ekonomik bývalého východního bloku (snad s výjimkou Podněstří). Hospodářská výkonnost země byla na úrovni Egypta, Íránu, Indonésie nebo Jihoafrické republiky, hluboce pod úrovní Mexika, Brazílie nebo Číny.
Mzdová úroveň a geografická blízkost Evropy by měla Ukrajinu předurčovat, aby se stala alespoň významnou evropskou montovnou. Nicméně série nepříliš kvalitních vlád počínaje rokem získání samostatnosti tomu zabránila.
Během 90. let vládli Ukrajině oligarchové, kteří podobně jako jejich ruští kolegové zbohatli na zbytcích sovětského průmyslu. Zahraniční investoři nebyli dvakrát vítáni. Kvalita podnikatelského prostředí nebyla považována za důležitou, neboť oligarchické klany si své záležitosti vždycky nějak vyřeší a drobní podnikatelé nikoho nezajímají. Ani „oranžová revoluce“ poměry nezměnila. Ukrajinský export se proto skládal z položek s nízkou přidanou hodnotou: zemědělské suroviny, železo a ocel, ruda, dřevo, plasty, a tak dále.
V roce 2014 nastala zásadní změna, protože lidé už měli proruských oligarchů dost a projevili přání přiklonit se k Západu. Jenomže v tom momentě se do hry vložila Moskva, která podnítila občanskou válku a umožnila vznik dvou separatistických „lidových republik“ na východě země.
Na obsazení Krymu pak Ukrajina – zesláblá po dlouhé vládě zkorumpovaných prokremelských představitelů – nedokázala adekvátně reagovat. Nezapomínejme, že bývalý prezident Viktor Janukovyč (a další loutky Moskvy) dlouhodobě úmyslně zanedbával armádu, která proto byla značně podfinancovaná.
Od roku 2014 byla šance poměry změnit. Částečně se to podařilo, nicméně příliv zahraničních investic byl malý. Málokterá západní korporace považovala za dobrý nápad investovat do země, která je předmětem ruské hybridní války.
Dominantními podporovateli Ukrajiny jsou jednoznačně Evropská unie a Spojené státy (celkem přes 77 procent pomoci). Následují Světová banka, Velká Británie, EBRD, Kanada a MMF. Z rubriky „Ostatní“ stojí za zmínku pouze Japonsko a Norsko. Zcela symbolická je podpora ze strany Jižní Koreje, Tchaj-wanu, Švýcarska a Turecka. Je tedy patrné, koho konflikt na Ukrajině pálí o komu je lhostejný: ať se nám to líbí nebo ne, jde o konflikt Ruska a Západu. To je také asi jediný bod, v němž ruská propaganda nelže.
Dále je třeba zdůraznit, že celková částka odpovídající bezmála 130 miliardám eur nemá charakter daru: z necelé třetiny jde o úvěry a úvěrové garance. Z dostupných dat přitom nelze snadno rozklíčovat, jaké úrokové sazby byly aplikovány a jaké celkové závazky a nároky na finanční toky ze strany dlužníka vyplývají z těchto úvěrů.
Uvážíme-li velikost ukrajinské ekonomiky a pravděpodobný pokles HDP za rok 2022, dojdeme k velmi hrubému odhadu, že mezinárodní pomoc doposud znamenala pro Ukrajinu navýšení státního dluhu ve výši pětiny až čtvrtiny HDP. To se zdá být zvládnutelným břemenem a přijatelnou cenou za možnost uhájit si svobodu; nicméně jde o údaje za pouhé tři čtvrtiny prvního roku války, jejíž trvání je těžké odhadnout.
Pavel Kohout
COOLna 
Napsat komentář