COOLna

Navzdory rétorice o rozhazovačném státu je smutným faktem, že reálná hodnota většiny dávek podle studie zveřejněné IDEA klesá. V současné brutální inflaci jsou pak nejvíce bity především ženy na rodičovské.

Český stát tvrdí, že jsou pro něj rodiny prioritou, že potřebuje více dětí, a celá pravice se třese strachem o osud tradiční rodiny. Jak však ukázala studie think tanku IDEA srovnávající reálnou výši vybraných dávek za uplynulou dekádu. Nejvíce biti jsou právě rodiče s dětmi.

Realita našeho státu je přitom smutná i bez dávek. Bez ohledu na konkrétní vládu se u nás rodiče nemohou spolehnout, že budou mít kde bydlet a že si bydlení budou moci dovolit. Neví, jestli se ten, kdo zůstane na rodičovské, což je v drtivé většině případů stále žena, bude moci rychle vrátit do práce, tedy že bude pro dítě dostupné místo ve školce. Neví, do jaké a do jak kvalitní základní školy bude moci dítě nastoupit.

Po základní škole pokračuje martyrium škol středních. Systém jednotných přijímacích zkoušek dlouhodobě deformuje vzdělávací systém. Stát se není schopný ani popasovat s tím, že když se okolo let 2007 a 2008 narodí rekordní počet dětí, tak tyto děti budou postupně potřebovat školky, základní školy a nyní také dostatek míst na středních školách.

A nejen s tímhle vším musí kalkulovat každý, kdo si v České republice rozhodne takzvaně pořídit dítě či k němu nějak přijde. Podobně tristní je to s finanční podporou na rodičovské, jejíž reálná hodnota v čase klesá, protože navzdory už více než rok trvající brutální inflaci je její nominální hodnota stále stejná.

Nemusíte mít v ruce zrovna tuto analýzu, aby vám bylo jasné, že pobírat průměrnou rodičovskou ve výši okolo 9 000 korun měsíčně znamená něco jiného v roce 2020 a něco jiného v roce 2023. Jen mezi zářím 2021 a 2022 vzrostly meziročně ceny dětských plen i výživy.

Na grafech reálné výše rodičovské od IDEA pak vidíme, že pokud byla nominální a reálná hodnota rodičovského příspěvku v roce 2012 lehce přes devět tisíc korun měsíčně, letos je i po zmíněném zvýšení reálná hodnota o zhruba tisíc korun nižší.

Podobný je pak pokles v průběhu dekády v poměru k průměrné mzdě nebo k HDP. Platy i ekonomika rostou, rodičovská stojí na místě. A to se nebavíme o nějakém luxusu, ale o částce, ze které není možné reálně žít. Tehdy ani dnes.

A co se týče zvýšení příspěvku, tato debata se vynořuje z vládních řad v uplynulých měsících. Za ODS ji zformuloval třeba ministr financí Stanjura, který v březnu pro Právo řekl: „Není žádným překvapením, že ve vládní debatě na toto téma budu jako ministr financí logicky zdrženlivý ke zvyšování sociálních dávek včetně rodičovského příspěvku. Tím spíš, že bychom tím šli zcela proti společnému úsilí snížit zděděné strukturální deficity a zpomalit zadlužování země.“

Kdykoli Stanjura něco řekne, je to ostuda. Byl to Stanjura, kdo prosazoval a následně slavil zrušení superhrubé mzdy, kvůli čemuž nám aktuálně chybí v rozpočtu 120 miliard korun. Jeho úsilí snižovat deficity tak končí ve chvíli, kdy by musel bohatší části společnosti zvednout daně, protože na sociální dávky pro bohaté se prostě šahat nesmí.

Zatímco reálný rodičovský příspěvek za uplynulou dekádu o 10 procent klesl, reálná průměrná mzda stoupla o takřka 18 procent a důchody o skoro čtvrtinu. Děti jsou sice priorita a rodina posvátná, ale jejím ideálem je nejspíš chudoba a život v plechové boudě za městem o suchém chlebu.

Stanislav Biler

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.