COOLna

Případ Juliana Assange ukázal, jak střelka morálního kompasu našich hodnotově založených politiků i lidskoprávních aktivistů orientuje jejich upřímné rozhořčení vždy přesně jen tam, kam směřuje prst Washingtonu, píše politolog Západočeské univerzity a bývalý náměstek ministra zahraničí Petr Drulák.

Jeho případ je zajímavý jak tím, co podnikl sám Assange, tak i tím, co kolem něho dělali či nedělali ostatní. Hodně vypovídá o současných médiích, západních právních státech i lidskoprávních aktivistech.

Když Assange v roce 2010 zveřejnil informace z archivů americké armády a diplomacie, vyvolal obrovskou odezvu. Upozornil na americké válečné zločiny či přehmaty, které se měly zamést pod koberec, skandalizoval autory diplomatických depeší i osoby, o nichž se tam často nelichotivě píše. Možná ohrozil americkou národní bezpečnost, jak tvrdí americká vláda. Jistě poškodil diplomacii tím, že ohrozil důvěrnost jednání, bez níž se diplomacie neobejde. Ale také posloužil veřejnému zájmu: rozkryl oficiální manipulace a ukázal rozsah amerického státu.

Těžko říci, zda po sečtení všech plusů a minusů bude celková bilance WikiLeaks pozitivní, či negativní. Ale velkým plusem je právě to, co se serveru často vyčítá. Publikoval všechno bez jakékoliv selekce. Liší se tím od běžných médií, která rovněž publikují utajované či neveřejné informace, ovšem až po dvojí selekci.

První výběr provádí zdroj informací. Novináře zasvěcuje, čímž si je zavazuje a zároveň jim výběrově dává jen ty informace, jejichž zveřejnění napomůže jeho vlastním cílům. Z podobných praktik žije řada našich politiků, diplomatů, státních zástupců, vyšetřovatelů, zpravodajců a pochopitelně spřátelených novinářů. Druhý výběr pak provádějí média podle svých ideologických a ekonomických zájmů – některé podstatné informace soustavně zamlčují, jiné hrnou do titulků. Server WikiLeaks se do žádných podobných her nepouštěl: co měl, to dal, nemanipuloval. Hlavní média ho nepovažují za spojence, nevedou za něho žádnou kampaň, o Assangeovi informují buď neutrálně, nebo kriticky.

Ať už je jeho celková bilance jakákoliv, je nepřijatelné, aby mu v právním státě hrozil trest odpovídající trestům sériových vrahů a mafiánských bossů. To, že americká justice je schopná občana jiného státu tímto způsobem pronásledovat, vzbuzuje vážné pochyby o americkém právním státu.

Neslavnou roli v celé kauze sehrálo také Švédsko. Veřejně dostupná zpráva zvláštního zpravodaje OSN Nilse Melzera, ignorovaná hlavními médii, je k severskému království zdrcující. Ukazuje, jak švédské úřady proti Assangeovi uměle vyrobily obvinění ze znásilnění a léta celou falešnou konstrukci držely při životě jen proto, aby Australana dostaly do země a nejspíš okamžitě předaly Američanům. Zdánlivě neutrální Švédsko, které bývalo azylem pronásledovaných, se touto kauzou posunulo ke standardům jakéhosi banánového království.

Co však dělaly ostatní evropské demokratické vlády, které se holedbají tím, jak chrání svobodu informací, novináře a whistleblowery, a rády dávají lekce ostatním? Dívaly se jinam. Asi během migrační krize zapomněly, že institut azylu nikdy nebyl zamýšlen pro zoufalé masy hledající v Evropě lepší život. Byl zaveden přesně pro lidi jako Assange, politicky aktivní jednotlivce, kteří se dostali do křížku s mocí. Evropanům to připomněl Ekvádor, na jehož londýnské ambasádě aktivista sedm let pobýval.

V tomto světle se snad ani nelze pozastavovat nad tím, jak k celé kauze důsledně mlčeli naši hodnotově orientovaní politici, kteří jinak neváhají pranýřovat Rusko, Bělorusko, Čínu, Írán, Kubu či Venezuelu. Střelka jejich morálního kompasu totiž orientuje jejich upřímné rozhořčení vždy přesně tam, kam směřuje prst Washingtonu. A v tomto případě je prst varovně přiložen ke rtům. Pokud u své diskrétnosti zůstanou i do budoucna a přestanou naši zahraniční politiku zatěžovat svým licoměrným rozhořčováním, může to i prospět.

Přesto zaráží ohlušující mlčení českých lidskoprávních aktivistů. Kromě hrstky intelektuálů, kteří se obrátili otevřeným dopisem na ministra zahraničí a předsedu Senátu, bylo ticho po pěšině. Přitom hned několik českých nevládních organizací se v zahraničí zasazuje o lidská práva aktivistů, novinářů a dalších lidí v tísni. Na rozdíl od politiků nemusí vyvažovat geopolitické zájmy a sledovat prst Washingtonu. Ale asi nemohou zapomínat na jeho kapsu, protože řada jejich projektů závisí na oficiálních amerických zdrojích. Tak proč si pálit vlastní prsty s Julianem Assangem? Byznys je byznys.

Kromě informací z WikiLeaks jsme se díky Assangeovi dozvěděli, co čeká aktivistu, který zveřejní něco, oč nestojí nejmocnější stát světa, který sám sebe považuje za maják svobody a demokracie. Musí počítat s globálním honem, ohýbáním práva demokratickými státy, nezájmem profesionálních obránců lidských práv, nezájmem hlavních médií a doživotním žalářem. Cenné poučení.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.