COOLna

Prostě se musíte starat o svoji tělesnou schránku, ale taky o svoji duši. Tak například: když jste v důchodu a máte prostředky, můžete si sednout do fotelu, pustit si barevnou televizi a pít u toho lahváč. Dneska většina důchodců tuto možnost má. Má kde bydlet, nějaký fotel a televizor taky má a lahváč se dá koupit. A to je z mého pohledu konec života. Když jsme měli v Bratislavě, protože já jsem původem Slovák, setkání padesát let po maturitě, spolužáci mi říkali: „Pavle, prosím tě, proč už se na to nevykašleš? Běháš, jezdíš na kole, honíš se… Tak si taky jednou zapal viržinko a dej si sklenku, ne? Odpočiň si.“ Jenže každý vidíme smysl života, tu radost z něj, někde jinde.

Já třeba když jedu na kajaku a vidím rybáře, jak sedí v sychravém počasí na břehu, a za hodinu jedu zpátky a on tam sedí pořád, tak si říkám: Kristepane, to bych nedokázal. A už jsem viděl i rybáře, kteří mají s sebou propanbutanovou bombu a ohřívají si u ní nohy. Jenže možná že on si zase říká: Ten blbec tady jezdí na kajaku, tam a zase zpátky… Co z toho má? Tak to prostě je: každý člověk nachází radost ze života v něčem jiném. Někdo ji má v tom, že sedí v zimě na břehu, někdo v kajaku a jiný třeba zase rád střílí na vysokou. Pro spokojený dlouhý život je potřeba tu svoji slast objevit a držet se jí.

Takže se stárne pomaleji, když má člověk ráno důvod, proč vstát z postele?
Když se ráno vzbudím, musím se na něco těšit. Že půjdu večer do divadla. Nebo že půjdu s přáteli na skleničku, na vernisáž – prostě člověk by měl mít nějaké takové těšítko každý den. Nejhorší je se ráno vzbudit a říct si: Už aby byl večer… Ale nemusí to být jen zábava. Můžu se těšit na práci, že dneska budu operovat něco zajímavého. A pak musí mít člověk taky nějaké vzdálenější těšítko, jako že třeba v červnu pojedu k moři. Zkrátka něco, co není každý den.

Jak moc jsou pro dlouhověkost důležité geny?
Opravdu jsou mezi námi genetické rozdíly, tak jako byly mezi našimi rodiči a možná budou mezi našimi dětmi, v délce života. Obecně se ale má za to, že tak dvacet třicet procent je dáno geneticky a zbývajících osmdesát či sedmdesát procent je dáno způsobem života. Takže si nestěžujme na rodiče, ale spíš na sebe. Já občas říkám myšlenku, kterou jsem vyčetl, není moje. Totiž že do půlky života jsme takoví, jak nás udělali rodiče, čili genetika. Ale ve druhé půlce života si o něm už svým životním stylem rozhodujeme sami.

Kdybych to měl shrnout, tak člověk, který se chce dožít dlouhého života, by měl střídmě jíst, dobře spát, ale důležitý je taky pohyb, který by se měl střídat s relaxací. Najít si čas na zátěž, ale pak i na odpočinek. Hlavně však je důležité hýbat se pravidelně. Znám mnoho lidí, kteří mají takový jako záchvat fyzického cvičení, většinou po Novém roce. A brzo je to přejde. Já si žádná předsevzetí nedávám. V únoru, v lednu, stejně jako v listopadu, v prosinci. Velmi důležitá je zdravotní péče, preventivní prohlídky. A ještě něco: měli bychom kvůli své psychice trávit hodně času s rodinou, s přáteli, zkrátka s lidmi, které máme rádi.

PROF. MUDR. PAVEL PAFKO, DRSC. 

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.