COOLna

Zatčený zpravodaj amerického deníku Wall Street Journal Evan Gershkovich je prvním americkým novinářem, který byl v dějinách novodobého Ruska zadržen kvůli podezření ze špionáže. Poprvé od ruského vpádu na Ukrajinu se také ukázalo, jak moc je práce západních novinářů v zemi nebezpečná. Mnozí z nich považují incident za varovný signál a další krok v boji s médii.

„Jednou mě ‚vítali‘ (bezpečnostní příslušníci) na nástupišti v jednom z regionálních center. Stáli přímo u vagonu,“ svěřil se ruskému nezávislému serveru The Insider bývalý německý zpravodaj webu Deutsche Welle pod podmínkou anonymity. Tajné služby podle něj pravidelně sledují nejen zahraniční novináře, ale i ruské zpravodaje pro zahraniční média, zejména pak pokud vyjíždějí mimo Moskvu.

Není ani třeba přímý fyzický dohled. Díky digitalizaci stačí, aby si dotyčný koupil byť jen lístek na vlak, a bezpečnostní složky to okamžitě registrují.

Podle výpovědí žurnalistů, které přinesl The Insider, režim je nejen sleduje, ale také jim vyhrožuje. Snahou je i cenzurovat materiály těch zahraničních novinářů, kteří v Rusku ještě zůstávají. Nyní jsou viditelnější než kdy dříve i proto, že se velká část jejich kolegů ze Západu po vypuknutí války kvůli obavám o bezpečnost ze země stáhla. Ti, kdo zůstali, jsou tak často jediným zdrojem informací o tom, co se v zemi skutečně děje. Píší nejen o atmosféře ve městech, ale i o rostoucím počtu ruských rakví, které se vracejí z Ukrajiny.

Někteří ale přiznávají, že dokud zůstávají v Rusku, některým tématům se raději vyhýbají. Zejména když jde o válku. Jiní nabízejí domácí redakci jen pomoc při sepisování materiálů.

Případ Gershkovich totiž názorně ukázal, jak se ruské tajné služby otevřeně vrací k praxi, kterou používala i sovětská KGB. Anya Schmemannová, dcera amerického novináře, který v SSSR žil a pracoval v 80. letech, popsala, že setrvalý dohled byl tehdy do očí bijící. Schmemannová vzpomínala, jak si jejich pes na zjevně přiděleného agenta tak zvykl, že ho při procházkách hned vesele vítal.

Stejně jako tehdy i nyní novináři končí u výslechu. Především pokud cestují ze zahraničí zpět do Ruska anebo jen mezi ruskými regiony.

Setkání se siloviky například podle zpravodajů z Británie, Německa či Španělska mnohdy působí jako směsice ideologického výslechu, „chytáků“, výhrůžných narážek a „dobře míněných rad“.

Co si myslíte o „speciální vojenské operaci“? Byl jste v Buče? Jste skutečně špion? Jednoho španělského reportéra se prý příslušníci ruské tajné služby FSB při příletu na letiště v Moskvě ptali i na to, zda má v zavazadle drogy, léky nebo zda trpí depresí. Zadržení po nastrčení drog policistou není v Rusku vzácné – používá se k likvidaci nepohodlných osob a k vydírání obyčejných Rusů, kteří se ocitnou v nesprávný čas na nesprávném místě.

„Jsme krajně nespokojeni s tónem tvých reportáží, Jasone. Teď máš problémy s osobní bezpečností,“ stálo například ve zprávě, která loni přišla na WhatsApp irskému zpravodajovi Jasonovi Corcoranovi. Bývalý korespondent ruské redakce BBC Ilja Barabanov dostával i ostřejší vzkazy: „Psal jsem o Prigožinovi a wagnerovcích a jednoho rána jsem měl před vchodem do bytu berle.“

Přístup západních reportérů do Ruska je čím dál složitější. Ti, kdo tam ještě zůstávají, mohou přijít o vízum. Proces jeho prodlužování je už teď velmi náročný. Při papírování pak někteří zaslechli výtky k tomu, co píší nebo s kým se stýkají. Novinářům, kteří nyní v zemi nejsou, úřady povolení již nevydávají.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.