COOLna

To, že jsme něčí máma, táta, babička, dědeček, nám dobrý vztah s dětmi nezaručí automaticky. Stejně jako ve všech ostatních vztazích platí, že pěkné vztahy za nás nikdo jiný nezvládne zařídit – o pěkné vztahy se musíme zasadit sami. Maminka nevybuduje hezký vztah tatínka a dětí, babička nevybuduje hezký vztah vnoučat s dědečkem, dědeček to nezvládne za babičku ani tatínek za maminku.

Vztah vzniká tam, kde se můj a tvůj svět protíná a vzniká náš svět společný. Vztah vzniká projevením zájmu a buduje se skrze společné zážitky. Sami jsme zodpovědní za to, jaký vztah vytváříme a jak ho budujeme.

V praxi se často stává, že projev zájmu o dítě je omezen na otázku Jak bylo ve škole? a na společné zážitky nezbývá čas. Když se pak po letech ohlédnete a přemýšlíte, co víte o svých dětech, jste schopni vztah vyčíslit. Znáte známky v žákovské a na vysvědčení, kolikrát něco vyhrály a prohrály, v kolik kdy přišly pozdě domů, při větší pozornosti možná znáte číslo bot nebo oblečení a možná si pamatujete telefonní číslo.

Samozřejmě, je to trochu nadsázka. Ale zkuste se zamyslet, co všechno jste schopni o vašem vztahu říct.

• Jak byste ho popsali?
• Kdybyste měli vykreslit váš vztah na příběhu, jaký obraz by se před vámi objevil?
• A pokud jsou vaše děti teď malé, jak si představujete váš vztah, až budou dospělé?
• Kdy na takovém vztahu začnete pracovat? A jak?

Směle se touto optikou dívejte i na své ostatní vztahy.

Vztah vzniká tam, kde si protistrany nabízejí přesně to, co právě potřebují. Kvalita a pevnost pouta stoupá, když se cítíte v bezpečí a zažíváte pocit osobní hodnoty – vnímáte, že jste pro vztah důležití, cítíte se přijímaní a chtění.

Ale v každém vztahu je něco, všude jsou nějaké problémy. Pokud mají být naše vztahy i přes problémy dlouhodobě v dobré kondici, je třeba znát hranici, kolik dobrého (ještě) přebije to špatné? A kolik špatného je ještě zdravé snášet, tolerovat a řešit? A na začátku si vůbec to dobré a špatné pojmenovat.

• Jaká je vize vašeho vztahu nebo společného soužití? Čím se vyznačuje?
• Je ta představa založená na každodenních „maličkostech“, nebo na velkolepých gestech? A co pro naplnění té vize děláte?
• Jde o představu každodenní pohody, společného smíchu nebo aspoň úsměvů, občasného objetí a milého chování, včetně ranního pozdravu a pusy na dobrou noc?
• Nebo té představě vládnou spíš jednorázové, okázalé činy? Například že jako prarodiče vezmete vnoučata na nezapomenutelný výlet do Disneylandu. Nebo že jako rodiče zabezpečíte potomka hlavně materiálně a finančně, aby měl dobrý start do života – koupíte byt, auto.

Jenže k čemu Disneyland, byt a auto, když doma neumíte navázat řeč a strávit den hrou nebo společnou prací. Když zapomínáte na ostatní potřeby. Potřebu uznání, potřebu někam patřit, být milován.

Pak jsou ty malé věci velké a velké věci malé. Jsou to každodenní maličkosti, které testují schopnost vzájemného soužití, ne velká gesta. Jsou to hlavně malé věci, které utvářejí vzájemný vztah.

Vaše vize bude v realitě vždy procházet zatěžkávacími zkouškami. A je to tak – vztah zničíte nebo poškodíte daleko snáz, než ho vybudujete. Co si tedy odnést z krizí, abyste je ustáli a dokázali je využít ve prospěch vztahu?

Zkuste se na to podívat takto: potíže, které máme ve vztazích, nemáme s našimi vztahovými protějšky, ale sami se sebou. Skrze vztahy dostáváme jedinečnou příležitost být v kontaktu se svým vlastním nitrem. Tajemství úspěšných vztahů potom spočívá v ochotě opustit snahu měnit druhého a nahlížet skrze vztah sám sebe.

• Co mi podoba toho vztahu a moje pocity nespokojenosti říkají o mně?
• O mém vztahu k sobě?
• O mém pohledu na svět?

Dospělé vztahy nesou zodpovědnost na obou stranách. A pokud ani naše nejlepší snahy nevedou k pěkným vztahům, je to opět naše zodpovědnost škodlivý vztah svou energií nedotovat a třeba se od něj distancovat.

Simona Dosedělová, koučka