COOLna

Ve zdravém vztahu nejde o to, že se k sobě partneři „chovají hezky“, ale o odvahu, porozumění a odolnost navzájem si vyjevovat svou individualitu. Zažít, že se do vztahu oba vejdeme i se svou odlišností: můžeme o ní mluvit bez dramat a různých forem vzájemného trestání.

Konflikt je přirozenou fází blízkého vztahu. Dříve nebo později se začne projevovat naše vzájemná odlišnost. Na každé straně narůstá energie, která se dostává do střetu. Tento tlak dvou energií sám o sobě „nic neznamená“ – významy mu přisuzujeme my sami. Teprve v tomto bodě vznikají emocionální konflikty a může narůstat pocit izolace.

Jak to, že už si nerozumíme? Co se to s námi stalo, přece jsme se nikdy nehádali? Nesoulad nás znejišťuje, ztrácíme pocit vnitřního bezpečí a samozřejmého souhlasu, splynutí s druhým. Tato fáze vztahu je nutná pro jeho další rozvoj, málokdy ji ale vítáme s nadšením. Spíš začínáme vnitřně zpochybňovat celý náš vztah.

Důležitá je ale v dlouhodobějším vztahu diferenciace: můžeme každý být sami za sebe, můžeme se lišit, mít jiné názory. Jde o cestu do hloubky a do jedinečnosti – rodí se bytostnější vztah.

O vzájemném vztahu partnerů můžeme uvažovat jako o třetí entitě, která má svůj vlastní život. Představme si ji jako polaritu mezi souladem a nesouladem, pulzaci přiblížení a oddálení. Přiblížení nám potvrzuje vzájemnou sounáležitost, při oddálení se ukotvujeme ve svých vlastních hranicích. Tento pohyb je pro vztah životně důležitý. Období prvních konfliktů je fází, kdy se na nevědomé úrovni validují hodnoty našeho vztahu: takhle to vidíme my jako pár, tohle je důležité.

Konflikty se ale zároveň dotýkají našich vlastních nevědomých vzorců, jádrových přesvědčení. Ztráta vnitřního bezpečí vede ke ztrátě kontaktu – vnitřně se odpojíme nejen od druhého, ale někdy i sami od sebe. Celá situace je zkrátka příliš ohrožující. Tak se může pulzace přiblížení a oddálení přerušit. Najednou už spolu prostě jen nechceme být.

Je velký rozdíl mezi skutečným, hlubokým léčením vztahu a snahou o rychlou harmonizaci, odstranění nesouladu. Tendence harmonizovat je často spojená například s vnitřní úzkostí nebo pasivní agresí – neunesu, aby mezi námi bylo napětí, potřebuji je rychle neutralizovat. Když příliš uspěcháme „udobření“, zameteme konflikt raději pod koberec, nemohou se naše zranění zahojit.

V dlouhodobém vztahu se nejsilnější konflikty týkají toho, co se mezi námi vlastně děje – na tom se partneři neshodnou. Hádáme se o určitých konkrétních tématech, ale skutečná otázka zní, proč už nespolupracujeme, proč si nepovídáme, proč zarytě trváme na svém pohledu na věc. V konfliktu jsou naše očekávání a potřeby – nejde o nepořádek, peníze, sex…

A mnohdy spolu vůbec neumíme mluvit. Předpokládáme, že ten druhý má vědět, co prožívám, má mi vyjít vstříc. Nevyznáme se ve svých pocitech, tak radši přestaneme komunikovat. Podstatou vztahu je ale vyjevení emocí. Jakmile přestaneme být ochotní sdílet s partnerem vnitřní světy nás obou, vztah odumírá.

Intimita se rodí z reálného pocitu, že za druhým mohu jít se svými myšlenkami a prožíváním. Chřadnoucí vztah nevylepší honba za zážitky ani společné budování, ale právě vzájemné sebepoznání. Zkuste partnera přímo požádat: „Já si nerozumím, můžeš mi pomoci, abych si porozuměl?“ Právě vědomí, že se na druhého můžeme obrátit, že s ním můžeme sdílet, vztah posiluje.

Pod povrchem konfliktu je často úzkost, strach – z opuštění, že ztratím svoji identitu, svoji sílu… Pro někoho může být konflikt způsobem, jak druhému sdělovat svoje očekávání – ta jsou mnohdy neuvědomovaná, projevují se jen jako nejasné pnutí. Vmést danou věc druhému do tváře v emocích je jediný (nešikovný) způsob, jak svoje vnitřní pochody projevit.

Jakmile si dokážeme tento princip uvědomit a přiznat, nesklouzneme v hádce k osvědčenému pseudotématu, už to je velký posun. Můžeme začít tím, že po proběhlém konfliktu věnujeme pár minut sebereflexi: Co se vlastně stalo? Co se mě tolik dotklo, co mě tam zranilo? Mnohdy užitečnější než „řešit vztah“ je trénovat bezpečí. To přichází právě ze zvědomění, co je za tím, jaká citlivost.

I mlčení je ovšem forma komunikace. Když jeden z partnerů emočně vyroste a druhý jen mlčí, neumí svoje emoce uchopit a pojmenovat (a nechce se to učit), nevyhnutelně přichází frustrace. Pak je otázka, co partnery drží pohromadě, aby jejich vztah přestál i takový konflikt. Když jeden z partnerů říká já jsem prostě takovej, vlastně tím druhému sděluje: Nehodlám se kvůli tobě měnit, vidím to jako ohrožení.

Jak zabránit vzájemnému odcizení? Opět začněme položením otázek sami sobě. Je to opravdu tak? Proč to vnímám jako odmítnutí? Proč je pro mě tahle otázka tak důležitá? Každý náš postoj v sobě nese určité sdělení a vyvolává emoce, reakci. Orientovat se v tom, co se nám ve vztazích děje, znamená lépe žít.

Pavel Rataj, psycholog

Jan Vojtko, terapeut

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.