COOLna

Vyhodit, nebo porouchaný spotřebič opravit? To druhé je správně, zní z unijní exekutivy, která dala zelenou dalšímu usnadnění „práva na opravu“. Má to ale háček. Výrobci varují, že kvůli chystané legislativě si Evropané, včetně Čechů, připlatí i za nové pračky, myčky, či dokonce mobily. Navíc při nedostatku opravářů, s nímž se Česko už nyní potýká, nelze vyloučit ani zdražení oprav.

Aby návrh platil, musí ho ještě posvětit europarlament a Evropská rada. Podle mnohých je to sice běh na několik let, přípravy ale musejí začít už nyní. A to na straně výrobců i spotřebitelů. Podobná pravidla EU výhledově chystá i pro textil a obuv.

Čerstvý návrh Evropské komise chce spotřebitelům cestu k opravě dále usnadnit. Zaměřuje se na záruční i pozáruční opravy. „Novinkou je, že výrobce bude muset v záruční době zajistit servis místo výměny výrobku, pokud cena opravy bude stejná nebo nižší,“ řekl Jan Charvát, zakladatel sítě Opravárna.

U pozáručních oprav zase bude muset výrobce držet u některých typů spotřebičů, zatím u bílého elektra a displejů, po dobu až deseti let náhradní díly, což potvrzuje už dva roky starou legislativu. „Tady je nové, že EU chce vytvořit databázi servisů, aby si mohl kdokoliv najít ten vhodný,“ dodal Charvát.

Cílem je nejenom snížit rostoucí množství odpadu, vyřazené výrobky ho podle statistik každoročně v EU vyprodukují 35 milionů tun, ale hlavně i vyrábět kvalitnější zboží s delší životností. Za kvalitu si ale lidé připlatí, avizují výrobci. A na to čeští spotřebitelé, zvlášť v dnešní ekonomicky náročné době, nejsou připraveni.

„Chápeme to tak, že si Evropa uvědomuje, že je potřeba začít víc opravovat než vyrábět nové a nové věci, ale na to také musí být svým chováním připraveni spotřebitelé. Není to jen o producentech“ uvedl Radek Hacaperka, generální ředitel Sdružení evropských výrobců domácích spotřebičů.

Zákazník se podle něho musí edukovat, musí se mu předem vysvětlit, co „právo na opravu“ znamená. „Měl by počítat i s tím, že pokud bude očekávat, že mu výrobek vydrží deset, patnáct let, tak se výroba bude materiálově a technologicky vyvíjet úplně jinak než doposud. A to něco bude stát,“ zdůraznil a připomněl, že v osmdesátých letech minulého století stála pračka pět šest tisíc, ale průměrná mzda tehdy byla dva tisíce. „To znamená stála tři průměrné mzdy. To by nyní musela stát mezi 80 a 90 tisíci. To dnes spotřebitel neakceptuje,“ dodal.

Chování spotřebitele je navíc dnes jiné než kdysi. Jen málokdo se o domácí spotřebiče stará a „ošetřuje“ je. Zákazník také prahne po co nejmenší spotřebě vody a elektřiny, což vede k tomu, že se do těchto produktů používá čím dál více chemie, aby se dosáhlo kýženého efektu. Ta má vliv jednak na životnost samotného výrobku, a jednak na životní prostředí.

Nejpalčivějším problémem je pro výrobce právě povinná nabídka servisu. „Ti zodpovědnější se na novou legislativu už připravují,“ doplnil Charvát. Brzdou je ale nedostatek opravářů. Studium nových navíc ještě podlomila covidová pandemie.

Podle Hacaperky pocítí nedostatek opravářů nejen Česko, ale i zbytek EU. „Generace opravářů, kteří byli vychovaní v dobách, kdy se tomuto řemeslu věnovaly některé školy, odchází do důchodu nebo bohužel vymírá,“ připomněl s tím, že v devadesátých letech se ve vzdělávání opravářů nepokračovalo, řada škol se i zrušila a učňovské obory byly obecně podhodnoceny. Tím, jak je jich čím dál méně, tak to nabírá nyní na vážnosti.

Sdružení evropských výrobců domácích spotřebičů a jeho členové, přední světoví výrobci elektrospotřebičů, rozjeli projekt se šesti školami v ČR, v rámci praxe a praktického výcviku se snaží vychovávat nové opraváře spotřebičů. „Ze strany výrobců jsou velké investice. Bohužel nám do toho vstoupil covid a některé ročníky zabrzdil. Odborný výcvik a praktickou výuku nešlo realizovat,“ uzavřel.

Navíc kluci, kteří tehdy do učení nastupovali a mohli by se řemeslu věnovat, neabsolvovali dostatečnou praxi a ta jim chybí. Víceméně tak vývoj směřuje k tomu, aby si výrobci pro svůj obor vychovali sami náležité množství elektroopravářů.

Zakladatel Opravárny Jan Charvát klesající čísla opravářů potvrdil, stát by proto měl mladé lidi pro tyto obory namotivovat. „My s opraváři problém nemáme, máme propracovaný systém náborů a motivační ohodnocení. Je ale pravda, že například hodináře sehnat je těžké, ti opravdu vymírají a mladí to dělat nechtějí, protože trendem jsou chytré hodinky, což jsou spíše počítače než hodinky,“ doplnil. Podporu opravárenství, která je jedním z cílů evropské legislativy, cítí zatím spíše ve formě slovních proklamací od zástupců státní správy.

„Přímá podpora tu zatím není, pracujeme na tom. Například v Rakousku dávají města i stát slevové vouchery na opravy. Jedna z možností je i daňové zvýhodnění, ale to u nás asi nehrozí,“ dodal. O opravy mají přitom Češi stále větší zájem. „V posledním roce sledujeme rostoucí trend. Navíc už k nám nechodí jen ekologicky smýšlející lidi a senioři jako na počátku, ale takřka všechny skupiny obyvatel. Vysvětluju si to tím, že lidi nemají tolik peněz, a tak před nákupem nového spotřebiče chtějí alespoň vyzkoušet, zda jde ten starý opravit. A také lepší osvětou,“ uzavřel Charvát.

Trvalý pokles zájmu o učňovské obory dokládají i čísla. Podíl žáků v oborech poskytujících vzdělání s výučním listem doznal za poslední dekádu výrazné změny. Ještě v roce 2009 učni tvořili více než třetinu absolventů českých škol, v dalších letech docházelo k postupným propadům pod 27 procent.

Elektrotechnické obory na tom přitom ještě nejsou zdaleka nejhůř. Kritická je například situace u opravářů obuvi, kterou chce EU spolu s textilem také zahrnout v příštích letech do povinných oprav.

„Budeme narážet na to, že opravářů obuvi moc není, zájem o učební obor obuvník je vlažný a mizí i kapacita praktické výuky s tím, jak učitelé stárnou a odcházejí. Cestou by mohly být aspoň rekvalifikační kurzy,“ sdělil viceprezident Hospodářské komory Tomáš Prouza. Změnit chování lidí nebude úplně jednoduché, protože mnoho zákazníků dává přednost koupi více levnějších věcí než několika málo kvalitních kusů.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.