COOLna

Nejprve ty dobré zprávy: strašák suchomoru, tedy akutního nedostatku pitné vody, se za poslední dekády umenšil. Že nějakých 74 % obyvatel planety Země dnes má zajištěný přístup k bezpečné, pitné vodě potvrzuje i OSN. Za posledních dvacet let je to zlepšení o 10 procent.

Sice to má pořád k dokonalosti daleko – stále tu jsou dvě miliardy lidí, kteří takový přístup k bezpečné pitné vodě zajištěný nemají – ale je to rozhodně patrný posun k lepšímu. Ne až tak dobrou zprávou je, že to zlepšení má velmi relativní podobu. Za lepším přístupem k pitné vodě totiž nestojí lokální rozšiřování vodovodní sítě, potrubí, vrtů, úpraven vod a čističek, ale vyšší prodeje balené vody.

Kamiony, naložené balíky PET lahví s vodou, dnes mnohem častěji zajíždí i do izolovaných regionů v rozvojových zemích, kde vodovodní systém pořád ještě nemají. Díky tomu tam lidé pitnou vodu mohou mít.

Z původní dobré zprávy dělá špatnou právě fakt, že pitnou vodu ti lidé mohou mít jen tehdy, pokud si za ni mohou dovolit platit.

Balená voda je přitom o dost dražší, než voda z kohoutku, vodovodního řadu. Asi 150–1000x, podle té které konkrétní oblasti.

Vzít si skoro zadarmo vodu z podzemí, naplnit s ní lahve a ty prodat s takovým ziskem je osnovou pro perfektní byznys. Obchod s balenou pitnou vodou je extrémně výnosný také proto, že přináší na trh produkt, který v neztenčené míře každý den potřebují všichni – a který jinde obvykle neseženou.

Z pohledu producenta balené vody, nějaké soukromé společnosti (obvykle se zahraničním kapitálem), je přitom vše v nejlepším pořádku. V cílové zemi koupí pozemky poblíž akviferů, zvodnělých vrstev. Pořídí si od státu licenci k odběru podzemní vody. Investuje do stavby čerpací stanice, čistící jednotky, stáčírny a balírny. A pak už jen smluvně zařídí distribuci vody s pomocí nákladních aut do těch nejzapadlejších krajů. Prakticky za každý z těch po sobě jdoucích kroků sklidí producent slávu a chválu: přináší do rozvojové země investice, technologii. Nabízí zaměstnání místním.

A hlavně, přináší lidem dar nezávadné, pitné vody, čímž umenšuje globální krizi.

Na první pohled to vypadá opravdu dobře, skoro jako že se v daném regionu skrze distribuci balené vody zvyšuje kvalita života obyvatel, a že se postupně daří i plnění jednoho z nejkomplikovanějších cílů udržitelného rozvoje – do roku 2030 dosáhnout zajištění všeobecného přístupu k bezpečné a pitné vodě. To je ten slibný nárůst a desetiprocentní zlepšení, zmíněné v úvodu.

Realita je ale taková, že komerční distribuce balené vody zlepšuje přístup lidem k pitné vodě jen naoko.

Přístup k ní určitě není všeobecný, mají ho jen ti, co za ni mohou platit. A kdyby se z jakéhokoliv důvodu rozhodl producent balené vody ukončit čerpání, přeložit distribuci jinam, budou místní v té samé situaci, jako před dvěma dekádami. Na suchu a bez pitné vody.

Vykrývat ve vyprahlých regionech nedostupnost pitné vody zavážením vody balené je tedy nevýhodné pro spotřebitele, a extrémně výhodné pro producenta. V roce 2016 činil globální obrat obchodu s balenou vodou 270 miliard dolarů, zobchodováno bylo nějakých 350 miliard litrů pitné vody. A zpráva UN University počítá s tím, že nejpozději do roku 2030 naroste obrat na 500 miliard.

Takže kšefty s balenou vodou jsou dnes z hlediska svého obratu i trendů růstu do budoucna tím nejvýnosnějším segmentem potravinářského průmyslu.

Spotřeba balené vody přitom není po světě distribuována rovnoměrně – o 60 % obratu se starají zisky z prodeje balené vody v zemích globálního jihu, na blízkém východě, v Africe, Tichomoří. Je přitom téměř univerzálním pravidlem, že tam, kde je pitná voda stále silně nedostatkovým zbožím, se zatím lépe prosazuje model prodeje vody balené, než budování funkční vodovodní sítě.

Vzniká tím prostor pro vytvoření paradoxní situace, kdy si mnohé suchem a žízní ohrožení komunity fakticky nemohou dovolit zainvestovat výstavbu vlastního vrtu či vodovodu, protože veškeré své dostupné zdroje utratí za nákup vody balené. Prodej balené vody tak pro sebe vytváří a udržuje režim trhu řízený závislostí.

Do zajištění regulérního přístupu k pitné vodě v rozvojových zemích, budování vodovodních sítí, se investoři moc nehrnou. Návratnost vložených peněz je malá. Na rozdíl od projektů distribuce balené vody, která je výnosná.

Podle OSN by zajištění přístupu k pitné a bezpečné vodě pro všechny obyvatele planety Země na jeden rok přišlo na 114 miliard dolarů. Takové peníze nikdo dohromady nejspíš nedá. Ale 270 miliard dolarů na nákup vody balené jsou.

Relativní zvýšení dostupnosti pitné vody v rozvojových zemích, dané rostoucími prodeji vody balené, tedy není zrovna dobrou zprávou.

Je jen signálem toho, že se vlády těchto zemí zatím nepřiblížily k řešení problému s nedostatkem pitné vody a vykrývají ho zástupnou variantou. Která je od skutečného řešení problému oddaluje. Na prohlubování závislosti a umělém udržování rozvojových zemí v bídě také nic udržitelného není. Od původních myšlenek plnění rozvojových cílů je to na hony vzdálené.

Další komplikací je, že v zemích globálního jihu je byznys s balenou vodou silně neregulovaný. Nekontrolovatelné čerpání podzemní vodu může vést k přetížení místních zdrojů, k regionálnímu poklesu hladiny podzemní vody a ohrožení zemědělství. Uhašení žízně balenou vodou tak může přinést hladomor. Nikdo přitom negarantuje, že voda čerpaná z jedné lokality není výrobcem preferenčně prodávána v jiném regionu či dokonce státu, kde jsou pro ni marže příhodnější, vyšší.

Zapeklité je to i s kvalitou balené vody. Zpravidla má být hygienická, splňovat veškeré normy a limity, zkrátka – být onou zdravější alternativou. Ale ne vždy tomu tak skutečně je. Dozor nad kvalitou vody je prakticky nevymahatelný. Teoretická snaha žalovat producenta balené vody za sníženou kvalitu může vyústit i v to, že v zavře krám a celá oblast zůstane na suchu. Do takového rizika většinou nikdo nejde, a vzniká tak obtížně kontrolovatelný monopol, s výsadními právy.

A samozřejmě, prodej 350 miliard litrů balené vody je třeba chápat taky jako vznik 600 miliard PET lahví, nějakých 25 milionů tun plastového odpadu ročně. Odpadu, o jehož recyklaci se v rozvojových zemí nikdo nestará, protože na to nejsou kapacity, a k němuž se žádný producent balené vody nehlásí.

Hašení žízně balenou vodou tak vede ke vzniku odpadů, které znesnadňují dosažení dalších cílů udržitelného rozvoje. I když má dnes nějakých 74 % obyvatel planety Země zajištěný přístup k bezpečné, pitné vodě, v řešení problému s nedostatkem pitné vody jsme se moc neposunuli. Jen se pomalu dostáváme do slepé uličky.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.