COOLna

Víte, já jsem zastáncem toho, co nejvíc se přiblížit k přírodě, do které nakonec všichni ulehneme. Ale moderní lidstvo se přírodě vzdaluje, ke své škodě. Dokonce dneska už nestačí realita, dneska už je virtuální realita – nasadím si brýle a dívám se na vodopád. No to mi přijde úplně smutné. Chtít žít věčně? To přece znamená být egoista – já, já, já tu budu napořád. Uvidím své vnuky, jejich děti a děti těch dětí… Já si ale skoro myslím, že jsem prožil až doposud šťastný život. A pokud mi ještě bude dopřáno pár let dalšího šťastného života, budu úplně spokojený. Ale že bych tu chtěl být za sto let, tak to vůbec ne. Australský biolog David Sinclair napsal knihu s názvem Konec stárnutí. No ale řekněte, co je jediným koncem stárnutí?

Smrt.
No samozřejmě! Je tedy pravda, že my to stárnutí stále odsouváme. Můžu vám říct, že když jsem byl mladý a přivezli do nemocnice devadesátiletého člověka, sbíhali jsme se, abychom viděli, jak to, že ještě žije. A dnes je devadesátiletých hodně. Člověk ve vyšším věku samozřejmě o smrti přemýšlí. A napadne ho, že stáří planety Země je necelých pět miliard let. Pak jsem se narodil, jsem tu přes osmdesát let. A kde jsem byl do té doby? A kde budu, až zemřu? Ta planeta bude existovat i po mé smrti. Takže já jsem tady jen taková malilinká čárka, která ani neví, kde byla předtím a kde bude potom. V tom je rozdíl mezi lidmi, kteří věří v jakousi věčnost a Boha, a těmi, kteří nevěří.

PROF. MUDR. PAVEL PAFKO, DRSC.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.