COOLna

Co se vám vybaví, když se řekne hazard?
Primárně si představím byznys, který za hazardem stojí. Je to jednosměrný tok peněz od obyčejných lidí – závislých – k provozovatelům hazardu.

On ale není hazard jako hazard?
Každá hazardní hra má jiný závislostní potenciál, každá vás vtáhne jinak, s jinou intenzitou. Poměrně bezpečné jsou loterie. Vsázíte malou částku, doba, kdy se dozvíte výhru je relativně dlouhá. S výhrou ani moc nepočítáte, protože rozdíl mezi vsazenou částkou a možnou výhrou je obrovský. Naopak hry jako třeba ruleta mají závislostní potenciál vysoký. Vsázíte více peněz a okamžitě se dozvíte, zda vyhráváte, či ne. Pravděpodobnost výhry je veliká, často padesát na padesát. Zažíváte pocity vzrušení, radost z výhry, zklamání. Vše je intenzivní a rychlé a na tom vzniká závislost.

A kam se řadí oblíbený poker?
U těchto společenských hazardních her je největší problém jakási normalizace – že je to pro zábavu a zase tak moc to nevadí. To samé platí v Česku třeba pro pivo. Hry s dovednostní komponentou také dávají falešnou naději, že to máte pod kontrolou. Často je to ale předstupeň pro další hazardní hry. Zlepšujete se, kamarádi už s vámi nechtějí hrát, a tak začnete hledat nové hry a příležitosti.

Proč vzniká závislost?
Závislost je často únik z nějaké vypjaté stresové situace, kterou člověk nedokáže nebo nechce řešit. Každý to má jinak – někdo hledá vzrušení, zábavu, nebo naopak uklidnění a odpočinek od stresu z práce.

Co jsou hlavní příčiny vzniku závislostí?
To kdybychom věděli, tak máme nobelovku. Závislosti jsou multifaktoriální problém, který má kořeny ve všech oblastech lidského života. Zahrnují bio-psycho-socio-spirituální aspekty člověka. Ve všech oblastech je možno nalézt problémy, které způsobí, že k závislosti dojde. Na všech těchto úrovních se závislost projevuje a na všech se pak musí i léčit.

Ale co se děje v mozku, už přece víme.
Závislosti v mozku stimulují dopaminová centra odměny. Je to naučené chování spojené s výhrou, která nám poskytne úlevu od fyzické či psychické bolesti. Patologický hráč racionálně ví, že šance na výhru je mizivá. Rozdíl je ale v tom, co ví, a v co doufá, co chce. Touha je silnější a nevychází z racionální úvahy, ale dřívějšího emocionálního prožitku – zažil výhru a chce ji znovu.

Proč jsou kasina plná barev a blikajících světel?
Čím více smyslových nebo fyzických podnětů, tím silnější jsou emoční reakce a už jen vstup do takového prostředí vyvolá dřívější vzpomínky na výhru a aktivuje centra odměny v mozku. Pro kasina jsou charakteristické i vůně, protože to je jeden z nejsilnějších smyslů.

Jak se liší hazardní hráčství od jiných závislostí?
Hazard patří mezi nelátkové závislosti, u kterých je méně zapojená somatická část – tělo netrpí tolik. Ale u závislosti, jako u každé jednotvárné činnosti, dochází k přetížení určité části, která jednoho dne „rupne“‎. U gamblerů jsou to na somatické úrovni nemoci ze spektra civilizačních chorob související se stresem a nervovým vypětím – infarkty, žaludeční vředy, častá je obezita.

To zní, jako by gambleři měli podobné problémy jako někteří vedoucí korporátů.
Ano, gambler je si s vystresovaným workoholikem v lecčem podobný. Oba hledají únik z reality. U gamblerů jsou zároveň velmi časté duální diagnózy z psychiatrického spektra – úzkostně depresivní poruchy, poruchy nálady, poruchy osobnosti. A málokterý gambler má pouze jednu závislost, nejčastější jsou kombinace s alkoholem a kouřením. Velmi časté je také užívání pervitinu, protože hráči potřebujete nabudit, prodloužit dobu hraní.

Jak se z člověka stane gambler?
Každý patologický hráč na začátku vyhraje – zažije tu slast, kdy za málo peněz vyhraje větší sumu a získá vzrušení. Začne hrát opakovaně. Chce znovu vyhrát a zažít tu slast, i když si uvědomuje, že ze statistického hlediska to není možné.

Někdo chodí hrát pro zábavu, ale nepropadne tomu – čím to je?
Rozdíl mezi rekreačním hráčem a tím patologickým je, že rekreační hráč chodí ve skupině – je to pro něho společenská událost a způsob zábavy. Také má předem vyčleněné peníze a ví, kdy skončit. Naopak patologický hráč často chodí hrát sám, má jediný cíl – samotnou hru, nevnímá okolí. Vyhrané peníze okamžitě vrací zpět do hry a znovu prohrává a prohrává víc. Když dluží milion a vyhraje půl, tak ty peníze nevezme a nesplatí půlku dluhu, ale dá je zpět do hry, protože doufá, že vyhraje milion a půl, zaplatí dluh a ještě mu zbude a pak s hraním skončí. To pak samozřejmě nikdy nepřijde.

Co prožívá patologický hráč?
Pro někoho může být překvapením, že po většinu času je to veliké zoufalství. Prožívá krátkou slast, která se rychle propadá do smutku, prázdnoty, depresí, ztráty smyslu života. Po určité době ho přestane uspokojovat i samotná hra. Hráč rozumově ví, že šance na výhru je malá. Ale pokračuje v určité rutině v naději, že se to zlepší. Potlačí racionální myšlení a převládne emoční paměť, dřívější zkušenost a zážitek výhry.

Proč jsou tak časté různé magické rituály?
Vznikají na základě operantního podmiňování (učení úspěchem). ,Tento automat dává, musím mít na sobě šťastnou mikinu.‘‎ Naprosto popírají racionální myšlení, ale hráči jim bezmezně věří.

Jak probíhá léčba?
Gamblerství se nedá léčit pilulkou. Neexistuje ani substituční léčba jako třeba nikotinové náplasti při odvykání kouření. Lékem první volby je psychoterapie – závislost je problém motivace a chování. Na začátku je nejdůležitější přerušit to závislé chování, aby mozek mohl vystřízlivět a nahlédnout, že tento problém reálně existuje. Když tomu hráč porozumí a uvědomí si problém, považuje se za závislého, tak je potřeba najít motivaci.

Jak dlouho taková léčba trvá?
Dlouho, jedná se o chronickou nemoc. Velmi časté jsou relapsy. Existuje poučka, která říká, že intenzivní léčba by měla trvat minimálně tolik měsíců, kolik let byl člověk závislý. Na začátku je většinou krátká ústavní léčba, která trvá dva až tři měsíce. To je takové nahození do režimu, oddechový čas pro srovnání hodnot, hledání motivace. Poté začíná ta samotná léčba, která může trvat roky. Klient přichází na to, co mu závislost přinášela a nahrazovala, co potřeboval, co si drogou uspokojoval. Při léčbě hledá sám sebe, hledá vnitřní motivací. Je to velmi osobní a intimní proces, který je pro každého individuální.

Jaroslav Vacek, psycholog na Klinice adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.