Vyznat se v proměnlivém a nejednoznačném terénu živoucích duševních pochodů je na člověka někdy moc. Zejména když se potácí od jedné nepochopené a nevyřešené životní situace k druhé, až mu nakonec zbude jen tvář bez úsměvu, oči bez slz a duše bez života. Obzvláště čitelné je to v našich vztazích.
Jednou se cítíme být druhému tak strašně blízko, ba až zajedno s ním. Je to tak nadějné. Nabízíme mu svou náruč a rozdělili bychom se s ním o všechno, co máme. Už už se cítíme tak blízko něčemu tak moc lákavě vznešenému. Jindy jsme zase strašidelně daleko v hlubině temných sil, za tajemnou zástěnou, kterou nelze přelézt, podlézt ani zbořit. S tichou nenávistí či hlasitě útočně se vrháme po druhých v touze zakroutit jim krkem. Vypadá to, že temný chřtán, do kterého se z té výšky tak snadno padá, je stále otevřený, a to zejména pro ty, kteří na jeho existenci tak rádi zapomínají.
Konflikt lásky a nenávisti mezi námi lidmi není a ve skutečnosti nikdy nebyl zažehnán, ač se mnohá náboženství, filosofie a učení tolik snažily najít pro člověka východisko z jeho svízelné situace ve vztahu k druhému. Podíváme‑li se na svět kolem sebe, nemůžeme říci, že by světlo lásky a jednoty zvítězilo nad nenávistí a odděleností. I když je to skutečné a jediné přání opravdového lidského srdce úplně jednoduché pradleny nebo univerzitního profesora, je situace lásky ve skutečném psychickém terénu našeho člověka velice, velice svízelná. Nejenže zůstává po většinu svého času skryta a zahalena závojem ega, ale sama o sobě má velkého nepřítele. Tím největším a nejzatvrzelejším protivníkem lásky je moc.
Konflikt, o němž právě hovoříme, není žádná okrajová hra abstraktních pojmů, filozofických spekulací nebo snad dokonce mozkových neuronů. Je to pradávná instinktivní řeč přírody v nás. Je to skutečný konflikt skutečných sil. Mohutnost tohoto konfliktu nelze popsat slovy, ale můžeme se na něj podívat psychologicky, tedy způsobem, který nám pomůže pochopit jeho význam pro lidskou společnost a pospolitost až na dno jeho důsledků.
Celá historie člověka, vývoj jeho sociálního života, jeho vědomí a nakonec i jeho vlastního povznesení je psána rukou tohoto konfliktu. Avšak jediné místo, kde ho můžeme spolehlivě rozlišit a poznat jeho pravé působení, je naše nitro.
Pojďme společně použít jednoduché představy. Pro každé pochopení hry neviditelných sil je dobré ji nějak znázornit. Jako znázorňující představu použijeme představu jeviště. Naše jeviště má mnoho úrovní, které jsou naskládány jedna nad druhou. Spojuje je výtahová šachta s kabinou, která se může pohybovat nahoru i dolu. Proč mluvíme o mnohaúrovňovém jevišti? Protože na každé psychické úrovni se odehrává jiné drama a jednotlivé síly se manifestují v jiné podobě. A každá vyšší úroveň nestírá ani nevylučuje působení těch nižších či předešlých.
Máme tendenci si v příčino‑důsledkovém světě našeho vědomí vysvětlovat různé jevy a jejich příčiny způsobem buď, anebo. Ale není tomu tak, protože kauzalita je vždy mnohaúrovňová, není to jednoduchý lineární řetězec. To se však bez příslušné zkušenosti a představy jen těžko chápe. Řekněme, že jevy jednoho a téhož principu či jedné a téže síly mohou existovat současně v několika různých formách, jež si mohou i navzájem odporovat, přesto jejich původ je v jednom. Netřeba vždy zastávat stanovisko buď, anebo, ale stanovisko celistvější, tedy spíše i – i.
S vědomím toho, že naši dva protagonisté jsou součástí celého širokého psychofyzického kontextu, tedy nikdy nejsou na jevišti sami, se pro jednoduchost zaměříme pouze na jejich působení. Říkejme jim třeba Éros a Moc.
Érosova
síla spočívá v přitažlivosti. Podstatou pohybu jeho energie je otevírání a splývání. Jediným úkolem je sjednotit dva v jedno. Řečeno romantickým jazykem: obejmout ve své náruči oba i s jejich rozdíly a protiklady. Jeho náruč je obrovská. Objímá celý vesmír. Dynamická sjednocující síla Érotu přitahuje protiklady, aby se skrze rozdílnost sjednotily v cosi třetího, nadřazeného původní formě obou částí před sjednocením. Jeho působení se nedá vynutit, nedá se naprogramovat, nedá se chtít nebo nechtít.
Éros je síla, která tahá člověka z propastné prázdnoty osamělosti ega někam blíž k celistvosti já. Pro západního člověka Éros ožívá skrze vztahy, pro jogína je částí oné tajemné síly kundalíní nesoucí jeho vědomí k osvícené jednotě. Pro mystika je živou řekou, Jákobovým žebříkem, po kterém poputuje jeho duše až ke sjednocení se samotným bohem. Já a otec jsme jedno, pravil Kristus.




Napsat komentář