COOLna

Jak si lidská psychika poradí s neustálým zdůrazňováním negativních informací? Nedávno se konala světová klimatická konference v Glasgow, kde zněly věty jako „podepsali jsme si rozsudek smrti“ nebo „zbývá nám minuta“.
Zaprvé platí, že když jsem neustále pod vlivem negativních zpráv, má to skutečně negativní vliv na moje prožívání, na moje kognitivní schémata. To jsou způsoby, jakými si v mysli vysvětluji svoje neúspěchy a jak si chráním své ego. Klasická situace ze života: ráno zaspíte, vybíháte z domu na autobus a šlápnete do psího lejna. Člověk se sklonem k depresi si řekne: „To je ale smůla, takový budu mít celý den, co celý den, takový mám celý život, že já jsem se vůbec narodil!“ A je z toho na mašli. Potvrdí se mu všechno negativní, co se mu honilo v hlavě. Člověk se sklonem k úzkosti si řekne: „Teď se vrátím domů, abych si očistil boty, přijdu pozdě do práce, oni mě vyhodí, stejně mě chtěli vyhodit. Když si to neočistím, přijedu sice včas, ale oni ucítí ten zápach a řeknou, že mám problémy s hygienou.“ A už z toho nemůže spát. Člověk se sklonem k paranoidním reakcím si řekne: „No jasně! To byl samozřejmě zase ten sousedovic čokl, bába jedna, flintu na ni, pošlu tam policajty!“ A terapeut by řekl: „No není to dneska príma den, že jsem si nezapomněl vzít boty?“

Všichni čtyři jsou ve stejné situaci, ale jejich reakce, jak čtou tu zkušenost, je naprosto rozdílná, až protichůdná. Ten první je na sebevraždu, a ten poslední se raduje, jaký je to fajn den. Tím chci říct, že když na vás někdo pořád chrlí špatné zprávy, vtahuje vás do světa negativního vnímání toho, co se děje. A ta negativní četba je součástí psychologických rizik rozvoje deprese, a dokonce i sebevražd.

Jaký další vliv mají negativní zprávy?
Když se něco pořád opakuje a žijeme v tom stále, máme obrovskou schopnost se na to adaptovat. Otupíme vůči tomu. Negativní dopad bude u zdravého člověka čím dál menší. Představte si, že vlezete do ledové vody – bude vám na umření. Ale když to budete postupně dávkovat, pomalu si zvyknete. Stejně se můžeme otužovat vůči negativním vlivům, ve kterých žijeme. A to se kupodivu globálně v delší časové perspektivě skutečně děje.

Takže bychom měli být otužilí, přitom si pořád někdo na něco stěžuje. Čím to je?
Naše populace se má nejlíp, jak se lidé kdy měli. Podle všech ukazatelů: střední délky života, dětské úmrtnosti, podílu fyzické práce, volebního práva žen, práva menšin, za jak dlouho si vyděláte na kilo chleba… prostě kam se podíváte, je to lepší. Přesto lidi ten pocit nemají, neoceňují to. Je to podobné, jako kdybychom si měřili objem pasu centimetry namalovanými na gumě u trenýrek: břicho roste, ale máte pořád sto centimetrů. Máme v sobě jakýsi termostat, jímž tu vlastní spokojenost či nespokojenost máme nastavenou. Udržujeme si ji podobně jako tělesnou teplotu bez ohledu na to, jak se mění fakta.

Uvedu jiný příklad: chudí kluci z brazilských slumů žijí objektivně v hrozných podmínkách, ale z psychologického hlediska nejsou o nic nešťastnější než naši rozmazlenci, kteří mají všechno, na co si vzpomenou. I na šibenici si člověk zvykne. Stačí promluvit s lidmi, co byli ve vězení, krásně o tom mluvil například Arnošt Lustig (jako židovské dítě prošel několika koncentračními tábory). Samozřejmě by to nechtěli zažít znovu a nikdo by s nimi neměnil, ale zároveň vám řeknou, že pomocí každodenních radostí a strastí se na tu situaci dokázali adaptovat. Z toho všeho vyplývá, že špatné zprávy mají negativní dopad, ale z dlouhodobého hlediska všechno vyvane a oslabí se.

Jak velká je lidská schopnost přežít?
Některé situace si skoro vůbec nedovedeme představit, třeba absolutní osamění, nástup autoritativního režimu nebo to, že není pitná voda, že nemáme každý den co jíst, že vypnuli proud, došly zdroje energie. A přesto, když ta situace nastane, ukáže se, že se to dá přežít. Fyzicky a biologicky máme obrovskou schopnost adaptace. Dokážeme si dotvářet okolí tak, abychom se v něm udrželi.

To se ukázalo například při lockdownu, kdy miliony lidí musely ze dne na den změnit životní styl.
Adaptace je mohutná vlastnost živé hmoty. V každém místě na zeměkouli, které je jenom trochu obyvatelné, se okamžitě uchytí život, bez ohledu na to, že podmínky jsou velmi nepříznivé. Před časem mi vyprávěl Jula Lukeš (profesor Julius Lukeš, věhlasný parazitolog, známý z médií tím, že měl v sobě tasemnici, kterou si sám pěstoval), že jel na výzkumné lodi Tara v Severním ledovém oceánu, nedaleko severního pólu, kde je prakticky jenom led. Pustili sondu do hloubky myslím až čtyř kilometrů a byli překvapeni, jak bohatý je tam život. Z čeho tam proboha ti živočichové žijí? Oni tam jenom setrvávají ve tmě a v ledové vodě a čekají na mikroorganismy, jež nějak propadávají dolů vodou z oblasti ledu, kde ovšem taky nic moc není. Celý systém je nastavený tak nízkonákladově, že i s takto omezenými zdroji potravy, světla a tepla dokáže žít a rozmnožovat se. Lidstvo jako celek může dopadnout špatně, ale o planetu strach nemám.

Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.