COOLna

Rozlišení mezi různými potřebami a tužbami, o jejichž uspokojení usilujeme, nespočívá jen v tom, zda jsou svou povahou materiální či nehmotné. Spočívá především v tom, že naše potřeby, na rozdíl od našich tužeb, jsou ze značné části „objektivní“. Souvisejí totiž s naší biologickou, ale i sociální podstatou. Zahrnují potřebu přežít, cítit se jistě a bezpečně, být členem určitého společenství, požívat v jeho rámci určitou prestiž či uznání apod.

Naše tužby jsou naproti tomu často či většinou výrazně subjektivní, a to nejen co do své povahy, ale i jejich rozsahu výše. Ty totiž souvisí s cíli, které jsme si většinou sami vytyčili. Pro naši spokojenost bývají však naše tužby většinou téměř stejně důležité, jako naše víceméně objektivní potřeby. Dosažení spokojenosti spojené s naplněním tužeb může tak být u různých lidí různě náročné, a může trvat i nestejně dlouho.

Náročnost našich tužeb a osobních cílů souvisí často hlavně s tím, jakým způsobem si je určujeme. Vyšší úroveň osobních tužeb bývá totiž typická především pro lidi, kteří jsou soutěživí a pro ty, kdo si výši svých osobních potřeb stanovují na základě svého srovnávání s druhými.

Pokud si ale srovnávají s těmi, kterým se podařilo nashromáždit značný majetek, nebo získat významné postavení, nemusejí své spokojenosti možná dosáhnout nikdy.

Pocity štěstí, ve srovnání se spokojeností, bývají většinou krátkodobější. Naplnění základních potřeb, ale i tužeb, se totiž většinou, až na mimořádné situace, příliš rychle nemění. Okolnosti, vyvolávající pocity štěstí, se naproti tomu mohou měnit podstatně rychleji. Štěstí, jak praví přísloví, je totiž vrtkavé.

Vztah mezi oběma pocity však nepochybně existuje. Pocit štěstí se většinou neobejde bez určité, alespoň minimální spokojenosti. Být šťastným i v situaci, kdy většina našich potřeb zůstává výrazně neuspokojena, bývá obtížné a často i nemožné.

Vztah obou pocitů však není zcela jednoznačný. Naše štěstí nemusí být proto na uspokojení našich potřeb zcela závislé. Dokladem jsou lidé, jež dokážou být šťastní i v situacích, kdy jejich potřeby ani zdaleka naplněny nejsou. Podobný vztah působí i obráceně: ani naplnění všech či většiny našich potřeb nemusí vést vždy k tomu, že se budeme cítit skutečně šťastni.

Platí to i tehdy, kdy v důsledku naplnění většiny svých potřeb již o uspokojení žádných dalších tužeb neusilujeme. Důvody jsou v zásadě dva. Prvým a svou povahou jednodušším je, že štěstí, na rozdíl od spokojenosti, je daleko více věcí osobního postoje, životního přesvědčení a hodnot, které považujeme za důležité. Druhým je, že psychologické okolnosti, vyvolávající pocit štěstí, jsou ve srovnání s těmi, jež způsobují pocity spokojenost, z velké části podstatně odlišné.

Pokud jsme přesvědčeni, že naše štěstí spočívá především v tom, nakolik se nám podaří uspokojit si všechny své potřeby, pak šťastni budeme velmi pravděpodobné až poté, co tohoto stavu skutečně dosáhneme. Stát se však může i to, že se nám to ani za těchto okolností příliš nepodaří.

Jestliže jsme naopak přesvědčeni, že pro naše štěstí není vysoká úroveň naplnění našich potřeb nezbytná, je pravděpodobné, že pocitu štěstí dosáhneme, i když všechny potřeby neuspokojíme. Představa o tom, že štěstí je důsledkem naplnění našich potřeb, vede často k přesvědčení, že štěstí je výsledkem bohatství. Za důkaz jsou vydávány i některé mezinárodní výzkumy vztahu mezi výší národního blahobytu a štěstím, které příslušníci jednotlivých národů pociťují.

Tyto výzkumy vztah mezi národním bohatstvím (tedy i uspokojením základních potřeb) a pocity štěstí skutečně prokázaly. Ukázaly však i to, že pocit štěstí se u příslušníků jednotlivých národů zvyšuje ve srovnání s růstem jejich bohatství podstatně pomaleji. Poukázaly navíc i na to, že vliv bohatství na pocity štěstí je spíše nepřímý. Svou roli při něm totiž sehrává fakt, že s vyšším bohatstvím výrazně roste pocit osobní samostatnosti a nezávislosti, který je, ve srovnání s úrovní materiálního blahobytu, pro pocity životního štěstí často podstatně důležitější.

psycholog Jan Urban

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.