COOLna

Vyznat se v proměnlivém a nejednoznačném terénu živoucích duševních pochodů je na člověka někdy moc. Zejména když se potácí od jedné nepochopené a nevyřešené životní situace k druhé, až mu nakonec zbude jen tvář bez úsměvu, oči bez slz a duše bez života. Obzvláště čitelné je to v našich vztazích.

Jednou se cítíme být druhému tak strašně blízko, ba až zajedno s ním. Je to tak nadějné. Nabízíme mu svou náruč a rozdělili bychom se s ním o všechno, co máme. Už už se cítíme tak blízko něčemu tak moc lákavě vznešenému. Jindy jsme zase strašidelně daleko v hlubině temných sil, za tajemnou zástěnou, kterou nelze přelézt, podlézt ani zbořit. S tichou nenávistí či hlasitě útočně se vrháme po druhých v touze zakroutit jim krkem. Vypadá to, že temný chřtán, do kterého se z té výšky tak snadno padá, je stále otevřený, a to zejména pro ty, kteří na jeho existenci tak rádi zapomínají.

Konflikt lásky a nenávisti mezi námi lidmi není a ve skutečnosti nikdy nebyl zažehnán, ač se mnohá náboženství, filosofie a učení tolik snažily najít pro člověka východisko z jeho svízelné situace ve vztahu k druhému. Podíváme‑li se na svět kolem sebe, nemůžeme říci, že by světlo lásky a jednoty zvítězilo nad nenávistí a odděleností.

Nejenže zůstává po většinu svého času skryta a zahalena závojem ega, ale sama o sobě má velkého nepřítele. Tím největším a nejzatvrzelejším protivníkem lásky je moc.

Konflikt, o němž právě hovoříme, není žádná okrajová hra abstraktních pojmů, filozofických spekulací nebo snad dokonce mozkových neuronů. Je to pradávná instinktivní řeč přírody v nás. Je to skutečný konflikt skutečných sil. Mohutnost tohoto konfliktu nelze popsat slovy, ale můžeme se na něj podívat psychologicky, tedy způsobem, který nám pomůže pochopit jeho význam pro lidskou společnost a pospolitost až na dno jeho důsledků.

Celá historie člověka, vývoj jeho sociálního života, jeho vědomí a nakonec i jeho vlastního povznesení je psána rukou tohoto konfliktu. Avšak jediné místo, kde ho můžeme spolehlivě rozlišit a poznat jeho pravé působení, je naše nitro. Pojďme tedy společně posunout pozornost od společnosti k člověku, od vnějšího prostoru do vnitřního, a posviťme si na jeviště, kde se odehrává.

Na každé psychické úrovni se odehrává jiné drama a jednotlivé síly se manifestují v jiné podobě. A každá vyšší úroveň nestírá ani nevylučuje působení těch nižších či předešlých.

Máme tendenci si v příčino‑důsledkovém světě našeho vědomí vysvětlovat různé jevy a jejich příčiny způsobem buď, anebo. Ale není tomu tak, protože kauzalita je vždy mnohaúrovňová, není to jednoduchý lineární řetězec. To se však bez příslušné zkušenosti a představy jen těžko chápe. Řekněme, že jevy jednoho a téhož principu či jedné a téže síly mohou existovat současně v několika různých formách, jež si mohou i navzájem odporovat, přesto jejich původ je v jednom. Netřeba vždy zastávat stanovisko buď, anebo, ale stanovisko celistvější, tedy spíše i – i.

Éros:
Jeho síla spočívá v přitažlivosti. Podstatou pohybu jeho energie je otevírání a splývání. Jediným úkolem je sjednotit dva v jedno. Řečeno romantickým jazykem: obejmout ve své náruči oba i s jejich rozdíly a protiklady. Jeho náruč je obrovská. Objímá celý vesmír. Dynamická sjednocující síla Érotu přitahuje protiklady, aby se skrze rozdílnost sjednotily v cosi třetího, nadřazeného původní formě obou částí před sjednocením. Jeho působení se nedá vynutit, nedá se naprogramovat, nedá se chtít nebo nechtít.

Éros je síla, která tahá člověka z propastné prázdnoty osamělosti ega někam blíž k celistvosti já. Pro západního člověka Éros ožívá skrze vztahy, pro jogína je částí oné tajemné síly kundalíní nesoucí jeho vědomí k osvícené jednotě. Pro mystika je živou řekou, Jákobovým žebříkem, po kterém poputuje jeho duše až ke sjednocení se samotným bohem. Já a otec jsme jedno, pravil Kristus.

Éros je skutečná a velmi užitečná síla. Dává nám překonat strach, maže rozdíly, očišťuje od nánosů viny, umí umlčet hlas farizeje, léčí zranění, dává laskavost, soucit, milost, vlídnost a něhu, tedy všechny ty podoby lásky, které jsou oproštěny od tužeb. Na druhou stranu je jeho přitažlivost nebezpečně náruživá a lpění, kterému vlivem působení závislých tužeb podléháme, pochází také od něj.

Z praktického každodenního hlediska víme, jak moc nebo jak málo jeho hlasu rozumíme. Pokud tajemný neznámý impuls probudí Érotovo vědomí, většinou se zjeví náhle, jako ohromující síla drsného nezkultivovaného citu a vášně. Je to závrať lásky, kterou nám Érot dává poznat skrze neodolatelnou náklonnost pudové touhy člověka po člověku. Je to tak lákavé, povznášející a krásné! Chci s tebou splynout, zůstat v tobě navždy. Řídil jsem celou noc, abych se s tebou setkal a pomiloval tě. Musím na tebe stále myslet, nic jiného kromě času, ve kterém plynu s tebou, nemá smysl. Bez tebe je všechno tak prázdné. Ano, kvůli tobě se změním. Budu ti věrný, budu stát po tvém boku v dobrém i ve zlém.

Taková je stereotypní řeč vztahové lásky, imitující stav bez hranic. Imitující. Je to prozatím síla touhy, která mluví stále stejným stereotypním jazykem ve všech dobách a na všech kontinentech světa. Není to stav vykoupení, ale zatím jen vášnivé zamilovanosti. Je tu však mnoho podmínek, které se staví Érotu do cesty, aby mohl vyzrát v čistou a nepodmíněnou lásku.

Člověk je na cestě za láskou podroben mnohým zkouškám, pokušením a někdy i hluboce zraňujícím situacím, aby v nich prokázal, že je schopen odevzdat své mocné či bezmocné ego, aby se jeho Éros mohl proměnit ve světlo nepodmíněné lásky. V místě, kterému romanticky říkáme lidské srdce, se z něj – díky rozlišujícímu uvědomění a umění nadhledu – stává vroucí, neutuchající a nemizející trvalý cit. Láska, která se dokáže povznést nad všechnu rozdílnost a podmíněnost dolními jevišti emocí a tužeb, přestát protivenství a obejmout celý vesmír.

Není tu už nic, co by mohlo zabránit lásce stoupat výš až k samému vrcholu jednoty. Psychologicky to znamená jedno jediné: člověk v těchto rovinách vědomí, na tomto jevišti srdce není strháván emočními proudy, mohutnostmi tužeb a averzí do temné propasti nevědomí. Protože se v jeho vědomí vytvořil díky jeho usilovné práci na sobě samém prostor. Všímavý prostor, který mu umožňuje nejednat pod vlivem nižších tužeb a emocí, ale dává mu pocítit svobodu volby jednat tak, jak by dříve nejednal. Prostor pro chápající soucit a empatii, tedy tu duševní realitu, která je díky zkušenosti poznání oproštěna od věčného konfliktu moci a bezmoci a spočívá svou základnou v duchu zkultivovaném poctivou prací.

Avšak mějme na paměti, že pudové síly jsou stále ve hře, přesně v duchu rčení: každý vyšší stav v sobě nese ty nižší. Takže nikde není řečeno, že každý z nás nemůže do temné propasti emocí a žádostí zase naplno spadnout. Je to velmi dynamická záležitost. Zvláště ti brzy „hotoví“ se rádi někdy pochlubí svým soucitem a láskou k druhým, ale žádné ego nemůže vyrůst do nebe. To je umožněno pouze lásce, která se ega vzdala. Ta se nechlubí sama sebou, protože nemá proč. Je taková, jaká je. Stát se tím, čím jsem, znamená být sám sebou, tedy nerozporovat to, čím bych měl či neměl být. To je další ze zázraků lásky. V jejím pravém světle jsou věci hodny jí samotné vždy jen takové, jaké jsou.

Tolik od lásky očekáváme. Někdo si toho naslibuje více, někdo trochu méně. Jistý příslib lásky je tu však pro každého stejný. Jednota s druhými. Láska je možná sama o sobě tím skutečným sjednocujícím principem. Bereme‑li lásku jako sílu, která nám dává možnost vytvořit v srdci jednotu s druhými, není její příslib šalba ani klam, ale skutečně prožívaná rovnost s druhými. Jak si ale potom máme vysvětlit, že láska tolik bolí? To velké štěstí: sjednocení v lásce s druhými (berte tento termín klidně doslova) nepřichází na každého. Láska totiž pro mnohé z nás – za velmi dramatických a přitom stále stejných okolností – skončí raději v zapomnění.

Protože se však po většinu času zabývám naším člověkem se všemi jeho světskými povinnostmi, se vším tím duševním chaosem či prázdnotou a neuvědomělostí ohledně vlastního ega, lhal bych, kdybych každému nabulíkoval, že se má spoléhat pouze na působení přitažlivé a sjednocující síly Érotu. To by nikam nedošel, protože by se nikdy nestal právě tím jedinečným vědomím, tím, kdo vědomě pojme sílu lásky jako transformační nástroj na cestě k celistvosti.

Je tady totiž něco stejně mocného a stejně tak silného jako láska sama. Je tu další síla, která jde přímo proti síle lásky, je jejím pravým opakem. Je tím, co z druhých dělá nikoliv milované bytosti, ale často i nenáviděné soky. Co je to za instinkt, který nedrží jednotu s druhými, naopak usiluje o to se z této jednoty vydělit?

Stejně jako dokážeme být působením lásky s druhými zajedno (ve fázi zamilované vztahové symbiózy je její působení nejzřetelnější), snadno se také dokážeme s druhými dostat do boje na život a na smrt. Instinktivní síla, která nás odděluje od druhých, stahuje do sebe, vytváří tvrdé obrany, drží nás uchovat si život i za cenu pohlcení druhých, zažehává cestu věčného konfliktu člověka: z povahy lásky chci být stejný jako ty, z povahy moci chci být jiný než ty – ten silnější, větší, lepší, mocnější než ty, musím nad tebou vítězit. Dalo by se říci, že vědomí pravé osobnosti vyzrává možná právě v tomto velkém a skutečném vnitřním konfliktu.

Každý velmi dobře zná působení mocenského sebezáchovného pudu. Přihlásí se ke slovu vždy, když začneme pociťovat averzi, odpor, nenávist. To jsou podoby nesmírně dynamické síly, která odděluje, rozděluje. V dalších podobách uchvacuje, manipuluje, dominuje, zabíjí, zraňuje, ponižuje, usmrcuje, nadřazuje, lže, překrucuje, závidí, mstí se a izoluje. Jak vidíte, mnoho z toho se dá označit za přísně egoistické, sebestředné, sobecké, ba přímo teroristické. Ano, taková povaha mocenského pudu je. Jeho významovým motorem je totalita ega, tedy absolutní sebezáchova.

Vůle po moci jako pudový příkaz přírody nás nutí být právě tím jedinečným egem. Tento pud hraje v životě člověka obrovskou roli, protože bez jeho působení bychom zcela jednoduše splývali v nevědomé jednotě se vším kolem, aniž bychom měli možnost pobrat vlastní vědomí. Chyběl by tu konflikt. A právě od toho tu je mocný instinkt sebezáchovy. Můžeme mu také říkat mocenský pud, mocenský komplex, mocenský nárok. Je prostě tím, co nás nutí nikoliv splývat s druhými v jednotě, ale naopak vydělovat z nevědomé jednoty individualitu.

Působení mocenského pudu je z pohledu symbiotické zamilovanosti negativní. Jako potížistu vnímáme mocenský pud pouze z pozice bezbřehého uspokojování, nenasycené touhy a potřeby plynout v jednotě s druhými. Jenže tato potřeba a touha je jen touha a sama o sobě by nám nikdy neumožnila nastoupit na cestu individuace. Od toho tu je právě pud sebezáchovy, mocenská síla prosazující se v našem nitru jako impuls k vykročení na vlastní cestu, jejíž počátek je definován právě tím, co Jung nazval zcela správně individuací.

Pud sebezáchovy je sám o sobě opravdový potravinový řetězec lidské moci: ostražitosti kořisti a arogance predátorů. To je hrubá podstata mocenského pudu. Avšak nezaslouží zatracení, protože člověku dává sebezáchovu, soběstačnost, ale i schopnost se o sebe postarat. Dává sílu ega a pocit identity. V přehnané formě tvoří narcistickou psychopatickou osobnost, která nezná bratra. Ve veřejném životě jich je spousta. Mají většinou oslnivé persony, pokud ovšem už nezestárli a jejich padající oslnivost neodkryla nenávist, která měla zůstat ukryta pod rouškou blazeované osobnosti.

Viděli, jak si našinec přičichnuvší k duchovním vědám většinou buduje jen neopominutelné ego. Jak málo stačí k tomu, aby se individuace zvrhla v prostý individualismus. Pochopili, jak pudová svébytnost ovládá naše vědomí a nedává nám možnost zahrnout do sebe i já těch druhých. Viděli, jak moc si zakládáme na tom být výjimeční. Jak hodně jsme soutěživí, výkonní, jako moc se porovnáváme a vlastně každý den se s druhými nepotkáváme, ale spíše se s nimi utkáváme.

Definováni západní kulturou jsme tvorové spíše odcizení jeden druhému. Musíme proto čelit požadavkům nevlídného, ne zrovna přátelského, soutěživého prostředí světa, do kterého jsme se narodili a který spoluvytváříme stejným způsobem, jako jsme do něj byli zasazeni. Vstřícnosti Érotu aby se člověk doprošoval.

Individualismus je způsob života zahrnující snahu být viděn a odlišovat se v kultuře, která si cení těch, kdo jsou jiní, výjimeční či slavní. Je to velmi zraňující způsob existence, protože tu existuje silný kulturní požadavek, abychom se každý snažili projevovat naprosto výjimečným způsobem. Naučme se rozlišovat mezi tím, co je pouze a jenom akcentované ego, tedy individualismus v té nejryzejší podobě, a individuace. Na první zdání mohou znamenat totéž, protože mají některé prvky společné. Individuace je cesta, jak překročit egoismus, zatímco pouhý individualismus ne.

Čirý individualismus plodí ego a pouze a pouze oddělenost, jež končí naprostou citovou izolací. Ale proces individuace takový není. Spěje k celistvosti, tedy zahrnuje nejen ego, ale i všechno, co ego není a co ego přesahuje. Je procesem dosahování celistvějšího Já. Individuace cit akcentuje jako nezbytnou podmínku hodnotového rozlišování, a tedy i vědomé kontroly cesty vlastního osudu. Individualismus se s rozlišováním nepáře. Jde si za svým bez jakýchkoliv etických a citových korektivů. Individuace je objevováním vlastní jedinečnosti v rámci celku, individualismus se o celek nezajímá – a pokud ano, tak jenom jako o nezbytnou klaku jeho výjimečnosti. Individuace je proces diferenciace vědomí, proces vytváření vnitřního prostoru pro jednotu s druhými, řekněme někde v úrovni srdce. Tedy v místě, kde skutečná individuace teprve začíná.

Poznat ego osobnost se všemi subjektivními procesy je základní podmínkou pro pochopení toho, co subjektivní realita není. Nahlédnuto z nové, ne‑subjektivní perspektivy se mění i význam a smysl osobnosti a subjektivity v realitě prožívání. Všechny prožitky jsou pak uvědomovány jako objekty vědomí. Zjednodušeně řečeno: člověk dosáhne stavu vědomí, ve kterém já není subjektem prožívání, ale prožitek je jeho objektem.

Není v tom nic romantického ani nic, co by patřilo pouze na východ. Je to běžná praxe, která přichází na každého, kdo učiní prožitky objektem pozorování. Dosáhne vhledu, v němž pozná, že já není subjektem, ale že vše, co prožívá, je ryze objektivní povahy. Kdyby to bylo tak jednoduché, určitě by tady běhalo dost těch, kteří by si uvědomovali objektivitu svého já skutečně, a ne jen jako produkt ego fantazií. Není tomu tak, protože k tak náročné psychologické operaci se musí propracovat vůlí, odříkáním, mnohou duševní strastí a hlavně to vyžaduje každodenní praxi.

Je tedy velmi nezbytné, někdy i naprosto nutné jít vpřed díky odporu – nenávisti. Vypadá to jako paradox, ale není to tak: je to královská cesta. Protože odpor a nenávist nás konečně přinutí zabývat se sebou i druhými. Zbývat se tím, co se mě dotýká a co ne. Zabývat se vlastní odlišností. Odpor či averze k slepému plynutí životem nás učí dívat se na svět a sebe v něm hlouběji, protože jakákoliv averze je značně neuspokojivá. To vnímáme na první dobrou.

Ve vztazích však působení odporu dá zabrat. Po počáteční fázi splynutí s druhým se začne ozývat různým způsobem. U někoho spustí lhostejnost a prázdnotu, u někoho přesně tu dobře známou nenávist. V pubertě spouští odpor vůči rodičovským autoritám proces oddělení od autorit a jejich přesvědčení. Takový odpor nás nutí poznat vlastní potřeby, žádosti, přání a tužby, zkrátka je tu, abychom si uvědomili mnohem více ze své v dětství popírané a vytěsněné subjektivity.

Projít temným údolím pudových konfliktů duše přináší vyzrálost, právě takovou, které bohové požehnají. Ta nespočívá na násilnostech, na manipulaci, vydírání, slepé vůli k moci či podřizování se druhému, aby byl klid. Není žádnou starostlivou péčí ani bezmocnou obětí. Je jí dosaženo trvalou obětavostí a oddaností procesu, který má nepochopitelná pravidla a neznámo před sebou. Laskavost není slepá zamilovanost, ale hluboký cit. Je to cit vědomí, který přichází až po přestálých zkouškách, až poté, co zpracujeme sílu a hloubku konfliktu mezi silou, která buduje ego, a silou, která jej rozpouští. Je to mystická svatba, která přichází v okamžiku, kdy jsme schopni přesáhnout sami sebe.

Pavel Špatenka, terapeut

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.