COOLna

Zvířatům není nic cizí: od cizoložství přes promiskuitu a znásilňování až po usmrcování mláďat i milenců. Co je však v říši zvířat skutečně vzácné, je monogamie. Je tak ojedinělá, že se jedná o jedno z nejpodivnějších chování v biologii. „Před 80. lety jsme si mysleli, že je 90 procent ptačích druhů monogamních aspoň v období páření a že většina dvojic tvoří páry po celý život. Lepší genetické techniky a rozvoj testů otcovství tuto představu zbouraly,“ píše bioložka a podotýká, že objev skutečné monogamie je v jejím oboru doslova senzační zprávou.

Původcem takového rozruchu je například kavka obecná. Tento ptáček vypadající jako malá vrána je skutečně monogamní. Podobně ctnostní jsou tučňáci uzdičkoví a kalousové ušatí. Skvělou pověst mají i někteří termiti. A skutečně oddanými milenci jsou křečci kalifornští, kterým v soutěži titulu superpočestného hlodavce konkurují hraboši prérioví.

Když si mládenec tohoto hraboše vyhlídne milou, zpečetí s ní vztah milostnými hrátkami. Během čtyřiadvaceti hodin se spolu patnáctkrát až třicetkrát spáří. Od této chvíle k sobě neskutečně přilnou, nekonečně se mazlí a vzájemně upravují. Důvod? Po intenzivním sexu se u samečka začne vylučovat hormon vazopresin, jenž se váže na speciální receptory v mozku. Jeho produkce má za následek změnu osobnosti: z mladíka se stane oddaný druh, který bude zuřivě útočit na jakéhokoliv jiného hraboše prériového, jenž se objeví v blízkosti. Vazopresin je hormon související se sociálním chováním, včetně důvěry, empatie a sexuálních vazeb. Mají ho i lidé. Jeho produkce se mění s věkem, proto jsme ve starším věku věrnější – např. ženy ho mají nejvíc mezi 30 a 40 lety, pak jeho množství klesá. Podle věhlasného profesora klinické psychiatrie Richarda C. Friedmana mají ostatně geny a hormony vliv na 40 % případů nevěry žen a na 62 % nevěry mužů.

Fígl s vylučováním vazopresinu ale nefunguje u všech. „Ačkoliv byl objeven u všech savců, u různých druhů má jiné účinky. Záleží totiž na počtu receptorů, které jsou schopné vazopresin v mozku vázat.“

A proč je tedy vlastně věrnost v přírodě tak vzácná? Podle evolučních biologů má oddanost partnerovi smysl jen v tom případě, je-li to v nejlepším zájmu samců i samiček. A to nastane jen v případě, že členům věrného partnerství přežije více potomků než přelétavým tvorům. Obvyklým vysvětlením monogamie u nějakého druhu je to, že samička nemůže vychovávat své potomky sama. Typicky to platí třeba u ptáků, kdy jeden z páru musí sedět na vejcích či mláďatech a druhý zajišťovat potravu. Bude-li tedy každá samice svému partnerovi věrná ze strachu, že přijde o pomoc s péčí o potomstvo, nebudou moci potenciální záletníci nalézt partnerku pro mimomanželský styk. „Jinými slovy,“ jak píše bioložka Olivia Judsonová, „monogamie je samičí intrikou na samce.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.