COOLna

Jak jsou na tom Spojené státy se svobodou projevu?
Kdykoli odpovídám na tuhle otázku, ráda si půjčuji úvodní větu z Příběhu dvou měst od Charlese Dickense: „Byly to nejlepší časy, byly to nejhorší časy.“ Ve smyslu práva to nikdy nebylo lepší. Máme Nejvyšší soud, který – pokud jde o svobodu slova – je odhodlaný bránit i ty nejokrajovější projevy. Shodnou se na tom konzervativní i liberální soudci. Pokud ale jde o to, čemu říkám kultura svobody projevu, už ji nemáme – v tomto smyslu jsou to nejhorší časy. Proto se dnes používá termín kultura rušení.

Z čeho tahle kultura pramení?
Ústava Spojených států chrání svobodu projevu pouze ve vztahu ke státu. Její první dodatek začíná slovy „Kongres neschválí žádný zákon, který…“ To dnes není na stole. V soukromém sektoru ale existují dva silné faktory, které chtějí cenzurovat. Prvním je tlak společnosti na občanské svobody – to je mimochodem přesně to, před čím varovali klasičtí liberálové jako John Stuart Mill, celá jeho kniha o svobodách není ani tak o tom, co můžu udělat před zákonem, ale o tom, co můžu udělat, abych nebyla odsouzená zbytkem společnosti. Druhým faktorem jsou sociální sítě – ty nejen že prvnímu dodatku nepodléhají, ale dokonce se na ně vztahuje jeho ochrana. Z hlediska uživatele je to ale jedno. Koho uspokojí, že ho necenzuruje vláda, ale Facebook…

Jak se to projevuje v praxi?
Už několik let ukazují všechny průzkumy veřejného mínění, že Američané sahají k autocenzuře. Platí to napříč věkovými skupinami, demografickými skupinami a politickými a ideologickými názory. O něco méně k autocenzuře sahá extrémní levice a o něco více konzervativci, především na univerzitních kampusech. Všeobecně ale platí, že je to fenomén, který americkou společnost postihuje jako celek.

Jak na to americká společnost reaguje?
Všechny průzkumy ukazují, že je tím vysoce znepokojena. Musíme si uvědomit, že ty nejhlasitější hlasy obou konců politického spektra – ty, které čteme na Twitteru – tvoří v obou případech jen asi 8 procent populace. To znamená, že 16 procent Američanů je velmi angažovaných a 84 procent je tzv. tichá většina.

Dalším milníkem bylo vydání vynikající knihy Woke Racism (Uvědomělý rasismus) od Johna McWhortera. Je to jazykovědec z Kolumbijské univerzity a černý – mrzí mě, že jsme se dostali do doby, kdy to musíme zdůrazňovat – liberál. Jeho argument je jednoduchý: vedle toho, že woke ideologie pošlapává svobodu projevu, škodí černým lidem, přesně těm, za jejichž práva údajně bojuje. Připomíná, že „woke“ lidem se zatím podařilo například vyhodit editora New York Times Jamese Bennetta, ale pro skutečné černé rodiny, které strádají ekonomicky, neudělali nic. Podle Johna je „wokismus“ náboženství – ne jako metafora, ale doslova. Snahou o racionální diskuzi s jeho zastánci pouze ztrácíme čas.

A co konzervativci? Jak ti jsou na tom se svobodou projevu?
I oni měli v minulosti tendence cenzurovat – například v oblasti sexu. Začalo to s Richardem Nixonem, který spustil republikánské tažení proti pornografii; a to nejen ve věci zobrazování nahoty a sexu, ale i na úrovni slov, která byla tehdy považována za obscénní. V té době existovala zpráva komise ještě z dob prezidentství Lyndona Johnsona, která tvrdila, že neexistuje žádná spojitost mezi zločinem a obscénností, ale Nixon se ji rozhodl ignorovat. Jeho tezí bylo, že pokud nezačneme cenzurovat sexuální vyjadřování, vypukne anarchie. Pokračovalo to i později za Ronalda Reagana, který jmenoval komisi pro boj s pornografií, do jejíhož čela postavil ministra spravedlnosti Eda Meese.

Co na pornografii vadilo liberálům?
Většina feministek tehdy ještě ve věci sexu zdůrazňovala svobodu žen a svobodu projevu. Organizace Feministky pro svobodu slova (FFE) například poslala Nejvyššímu soudu nezávislý posudek ve věci Reno vs. ACLU, ve kterém hájila svobodu sexuálního vyjadřování. Už tehdy ale existovala větev feministického hnutí, která měla tendenci k cenzuře. Ta znovu vystrčila svou ošklivou hlavu během hnutí MeToo v roce 2015. Aby bylo jasno, já jsem samozřejmě proti jakékoli formě sexuálního násilí a zneužívání. Je třeba ale striktně rozlišovat mezi fyzickým násilím, před kterým chrání zákon, a slovy. To, že někdo udělá nějaký nevkusný vtip, ještě nikomu nedává právo přirovnávat to k masovému znásilnění. Proto jsem byla některými excesy hnutí MeToo nanejvýš znepokojená. Byla jsem velmi ráda, že někdejší soudkyně Nejvyššího soudu Ruth Bader Ginsburgová v této věci zdůrazňovala nutnost náležitého procesu v každém konkrétním případě.

Jakou roli v těchto procesech hrají sociální sítě?
Zásadní, všechny tyhle fenomény jsou skrze ně přiživovány. Znepokojivá je ale především moc, kterou to dává do rukou technologickým gigantům – ta totiž v dnešní době v podstatě přesahuje moc státu a v určitém smyslu je mnohem nebezpečnější. Mark Zuckerberg byl mocnější než Donald Trump, jakkoli tomu druhému připadal titul nejvyššího velitele armády a lídra svobodného světa. Prezident může být zažalován za porušení prvního dodatku nebo za zneužívání svého úřadu, hlavně ale podléhá voličům, kteří ho mohou dostat z Bílého domu, což v Trumpově případě nakonec také udělali. Zuckerberg ale nepodléhá nikomu a ničemu.

Co říkáte na to, že Facebook a Twitter Trumpovi zrušily účty?
Jako právnička budu tvrdit, že Twitter měl právo Trumpa zcenzurovat – je to soukromá společnost, která si může dělat, co chce. Její práva na svobodu projevu jsou chráněna prvním dodatkem, který zrovna tak chrání například noviny, jež mohou něčí text odmítnout a jiný publikovat. Myslím si ale, že postupovali správně? To rozhodně ne. ACLU poté, co se tohle stalo, vydala prohlášení, které bylo podle mě vynikající. V podstatě říkalo: Donald Trump určitě najde jiné způsoby komunikace i po svém vyhození z Twitteru – může chodit na Fox News, může dokonce založit vlastní sociální síť. Ale co my ostatní, kdo takové možnosti nemáme? Jakmile budeme „zrušeni“ Twitterem, v podstatě neexistujeme.

Twitter bude argumentovat tím, že nikoho necenzuruje, ale brání svoje uživatele proti hate speech. Co na to říkáte?
Jistě, to budou říkat. V životě jsem nevedla debatu, ve které by někdo přiznal, že někoho cenzuruje – vždycky je to o „bezpečí“. Pokud jde o pojem hate speech, nemyslím, že je příliš přínosný. Tím neříkám, že nemáme bojovat proti projevům nenávisti – můj ideální svět by byl ten, kde se všichni vzájemně respektují. Budu ale schválně ďáblův advokát a řeknu, že hate speech je neužitečný koncept. Sociální vědci po dekády studovali lidské chování. Na zvládání diskriminace a nenávisti existuje několik strategií, ale žádná z nich neobsahuje stigmatizování – ať už by šlo o zbavení svobody, což je evropská strategie, nebo společenské stigma, což se děje ve Spojených státech.

Jak bychom tedy měli bojovat proti nenávisti?
Můj otec byl přeživším holocaustu, a kdykoli jsem jako malá používala slovo „nenávidím“, pořádně mě vyplísnil. Tím mám na mysli i ty nejběžnější situace, třeba když řeknete „nenávidím tohle jídlo“ nebo „nenávidím školu“. Jeho přístupem bylo ne-nenávidět – ani své úhlavní nepřátele, včetně nacistů, kteří mu způsobili nepředstavitelnou bolest. Čili to je jedna rovina: odnaučit se nenávidět, poněvadž se jedná o extrémní druh emoce. Druhá rovina se týká právě veřejného prostoru, o kterém jsme se celou dobu bavili. Nejzděšenější jsem vždycky, když slyším, že termín svoboda projevu (free speech) je jen záminkou pro hate speech. Že je to jenom zástěrka pro bílou nadřazenost. Je to přitom přesně naopak. Svoboda – a s ní i svoboda projevu – je jediným možným nástrojem proti nenávisti. Potřebujeme jí více, ne méně.

Nadine Strossen, právník

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když si ji jednou nebudu muset koupit sama.