COOLna

Ruská válka na Ukrajině způsobuje čím dál větší nedostatek potravin ve světě. Mezinárodní společenství se už proto připravují na celosvětovou potravinovou krizi. K jejímu odvrácení je ovšem nutné přijmout závazky, které jdou přímo proti smýšlení bohatého světa: produkovat víc hnojiv, kvalitnějších semen, ale i maximalizovat potenciál genetických modifikací.

Ukrajina i Rusko patří k významným vývozcům základních potravin do celého světa: stojí za víc než čtvrtinou vývozu pšenice a velkého množství ječmene, kukuřice a rostlinného oleje. Není proto divu, že v souvislosti s válkou na Ukrajině se už začíná mluvit o celosvětové potravinové krizi.

Sotva se tak svět začal vymaňovat z covidového sevření, trápí ho zcela nový problém: prudce rostou ceny hnojiv, energií a dopravy a ceny potravin. Nemluvě o tom, že se jako liché ukazují aktuální opatření pro boj s klimatickou změnou.

Tahle válka totiž mimo jiné odhalila několik krutých pravd. Jednou z nich je, že Evropa – která sama sebe vykresluje jako průkopníka zelené energie – je vysoce závislá na ruském plynu. Zejména pak v případech, kdy nesvítí slunce nebo nefouká vítr.

Jinými slovy, válka znovu potvrdila základní realitu, že fosilní paliva zůstávají klíčová pro drtivou většinu celosvětových potřeb. A rodící se potravinová krize nyní odhaluje další krutou pravdu: ekologické zemědělství nedokáže nasytit svět a mohlo by dokonce zhoršit krize budoucí.

Odrazit potravinovou krizi zkrátka nepůjde bez toho, aby bohatý svět opustil svou posedlost organickým pěstěním a produkty. Víc potravin, to je taky víc hnojiv, vědecky šlechtěných semen, ale i genetických modifikací.

Je to spíš módní trend pro jedno procento světové populace. Líbivou myšlenku, že ekologické zemědělství dokáže vyřešit hlad, totiž často šíří jen ekologičtí aktivisté.

Výzkum celosvětových dat ovšem nezvratně ukazuje, že na hektar plochy produkuje ekologické zemědělství mnohem méně potravin než to konvenční. Navíc ekologické zemědělství vyžaduje, aby zemědělci střídali využití půdy pro chov dobytka a pěstění plodin, což opět snižuje efektivitu; kvantitativní průzkum ukázal, že ekologické přístupy produkují o čtvrtinu až polovinu méně potravin než konvenční, vědecky řízené zemědělství.

To nejen prodražuje ekologické potraviny, ale taky to znamená, že pro nasycení stejného počtu lidí by ekologičtí farmáři potřebovali mnohem víc půdy – možná téměř dvojnásobek rozlohy. Vzhledem k tomu, že zemědělství v současnosti využívá 40 % úrodné pozemské půdy, přechod na ekologickou produkci by znamenal také konec rozsáhlých pásů přírody.
To vše pro vcelku nepochopitený cíl: méně efektivní produkci.

Syntetická dusíkatá hnojiva, vyráběná většinou ze zemního plynu, jsou moderním zázrakem, který je klíčový pro nasycení světa. Především díky nim se zemědělská produkce za poslední půlstoletí ztrojnásobila, zatímco světová populace vzrostla „jen“ dvojnásobně. Umělá hnojiva a moderní zemědělské postupy jsou také důvodem, proč se v každé bohaté zemi snížil počet lidí pracujících na farmách, což uvolnilo potřebnou pracovní sílu pro jiná, často produktivnější, povolání.

Veřejným tajemstvím organického zemědělství také je, že v bohatých zemích je drtivá většina stávajících organických plodin závislá na dováženém dusíku praném ze zvířecího hnoje, který v konečném důsledku pochází z hnojiv na fosilní paliva používaných na konvenčních farmách.

Kdyby tedy země – nebo celý svět – přešel na čistě organickou výrobu, velmi rychle bychom viděli katastrofu přesně jako na Srí Lance. Václav Smil, kanadský vědec českého původu a emeritní profesor University of Manitoba ve Winnipegu, to na základě vědeckého výzkumu shrnuje ve své knize How the World Really Works: globální přechod na organickou výrobu může nasytit jen asi polovinu současné světové populace, prodraží potraviny a pohltí víc přírody.

Abychom udržitelně nasytili svět a odolali budoucím globálním šokům, musíme produkovat potraviny efektivněji a levněji. Historie ukazuje, že nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, jsou jednak kvalitnější osiva (včetně využití genetických modifikací), moderní hnojiva, pesticidy a efektivní zavlažování. Jen to nám umožní produkovat víc levných potravin, zmírnit hlad a zachránit přírodu.

Bjørn Lomborg

V polovině 20. století již byla situace neúnosná, a tak vznikl projekt „Australian Dung Beetle Project“, který vedl entomolog Georg Bornemissza. V zásadě spočíval ve vytipování konkrétních druhů evropských a jihoafrických koprofágních brouků, kteří by obohatili faunu Austrálie o rozkladače kravského trusu. Nakonec bylo vybráno 44 druhů z podčeledí chrobákovitých (Geotrupinae) a vrubounovitých (Scarabaeinae), z nichž bylo do přírody ve finální fázi projektu vypuštěno 26 druhů, přičemž introdukce byla úspěšná u 23 z nich. Dekompozice trusu na pastvinách se velmi rychle zvýšila a brzy dosáhla hodnot běžných pro naše podmínky a zároveň došlo k redukci populací obtížného dvoukřídlého hmyzu o více než 90 %. Dodnes je tento počin považován za jeden z nejúspěšnějších projektů biologické kontroly na světě.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.