COOLna

Nejvyšší správní soud rozhodl, že má pacient nárok na běžně nehrazený lék i tehdy, když to pro něj není jediná možná léčba. Jak to hodnotíte?
Případ, jejž citujete, patří k těm obvyklejším. Chemoterapie u pacienta vyvolávala vážné nežádoucí vedlejší účinky, léčba proto měla být podle soudu uhrazena. K tomuto názoru se kloním i já. Paragraf 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění, podle něhož si pacient o mimořádnou úhradu žádal, totiž doslova říká: „Příslušná zdravotní pojišťovna hradí ve výjimečných případech zdravotní služby jinak zdravotní pojišťovnou nehrazené, je-li poskytnutí takových zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce.“ A případ pacienta, kterému chemoterapie způsobovala vážné nežádoucí účinky, tuto definici zjevně splňoval. Pojišťovnu to rozhodně nezruinuje.

Právníci se shodují, že se rozhodnutí pojišťoven mnohdy liší. Vydávají protikladná stanoviska i v naprosto shodných případech. Není to nespravedlivé?
Řekl bych, že v lékařské profesi nejsou nikdy dva případy úplně shodné. Na druhou stranu… někdy je opravdu hodně těžké rozhodnout, jak moc daný pacient původní lék nesnáší a nakolik mu ten nový podle paragrafu 16 pomůže. Proto je někdy odlišné stanovisko různých odborníků pochopitelné.

Co všechno se při takovém posuzování zkoumá?
Zkoumá se hlavně to, jestli daného pacienta opravdu nelze léčit jinak – lacinějším přípravkem, který je z pojištění standardně hrazený. Někdy se ale přihlíží i k jiným okolnostem. Platí to třeba u pacientů, kteří byli novým a drahým přípravkem léčeni nejprve v rámci klinické studie, již několik let platila farmaceutická firma. Lék pacientovi objektivně pomohl a on si na něj zvykl. Pak ale klinická studie skončí a farmaceutická firma přestane prozatím neschválený lék hradit. Pacientovi nezbude nic jiného než si požádat o mimořádnou úhradu tohoto léku u pojišťovny.

Mělo by se při rozhodování přihlížet i k tomu, nakolik je pacient „perspektivní“? Například jestli je to dítě či mladý člověk, který má život před sebou, nebo naopak senior?
To jistě záleží na tom, co je to za lék. Někdy asi ano. Vzpomínám si třeba na případ dětí, jež potřebovaly lék Zolgensma. To je přípravek, který dětským pacientům významně pomáhá se spinální svalovou atrofií – vrozeným onemocněním, při němž lidem postupně ubývá svalstvo, a tedy i schopnosti se pohybovat. Tento lék se dětem podává jednorázově a je velmi drahý. Jedna dávka stojí 54 milionů korun. V Česku je ale určen jen dětem do tří let a do váhy maximálně 13,5 kilogramu. Hrozí tedy nebezpečí, že než se vyřídí všechny formality, dítě se dostane mimo uvedená kritéria. Je tedy žádoucí, aby se k těmto okolnostem přihlédlo a pojišťovna rozhodnutí popohnala.

Léčbu by asi nikdo pacientům neodpíral, kdyby pojišťovny nenarážely na finanční limity. Existuje důstojná cesta, jak se s tím vyrovnat?
Všude ve vyspělých zemích se dnes rozevírají nůžky mezi tím, co technicky umíme, a tím, co si můžeme finančně dovolit. Platí tady známý paradox, že čím víc peněz budeme do zdravotnictví investovat, tím víc jich budeme potřebovat. Čím víc jich totiž do léčby vložíme, tím víc životů zachráníme a tím víc péče budou lidé znovu časem potřebovat. U běžných chorob se nám cena často daří snížit.

U takzvaných vzácných onemocnění to ale neplatí, neboť jimi trpí tak málo lidí, že bude jejich léčba vždycky nákladná. V rámci ministerstva zdravotnictví ale vznikl speciální poradní orgán, jenž úředníkům dává doporučení, které léky už by se měly přeřadit z mimořádného režimu do běžné úhrady – aby si o ně lidé nemuseli zdlouhavě žádat. Jsou to léky, jež se osvědčily a přinášejí pacientům skutečný benefit. V tomto poradním orgánu jsem členem, jsou tam přítomni i zástupci pacientských organizací.

Ekonomové se občas snaží hledat cestu v exaktním výpočtu. Přetaví nárok pacienta do matematického vzorečku, podle kterého pak počítají, komu ještě léčbu platit a komu už ne. Jak to vidíte vy?
Tyto různé tabulky a vzorečky se sice opravdu v různých státech používají, nakonec ale stejně všichni musí uznat, že příběh každého pacienta je jedinečný. Nejde do žádné takové tabulky napasovat. Chci tady velmi zdůraznit, že pokud existuje lék, který konkrétnímu pacientovi významně prodlouží život a současně zlepší jeho kvalitu, pak ho pacient většinou dostane. Pojišťovna mu ho schválí bez ohledu na cenu. Je tady zkrátka snaha udělat vše pro to, aby pacient svůj lék dostal.

Marek Orko Vácha, vedoucí Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.