COOLna

Olli Pekka Heinonen, generální ředitel Finské národní agentury pro vzdělávání, říká: „Nemáme žádné speciální školy pro talentované děti ani pro děti s handicapem. Dokonce ani soukromé školy, kde by si rodiče mohli zaplatit za lepší vzdělávání. Nic takového, všechny školy ve Finsku jsou víceméně stejné. Nechceme, aby spolu školy soutěžily, nechceme vytvářet žádné žebříčky, jen si chceme být jistí, že všechny naše školy jsou dobré.“ Miloš Zeman ke vzdělávání dětí říkal: „Rychlost kolony je určená rychlostí nejpomalejšího vozu.“ Tedy zbavme se handicapovaných a sociálně a výkonnostně slabých. Uhněte, my jedeme! A český rodič dodá: „Každý chce pro své dítě to nejlepší vzdělání.“

Úspěchy finského školství podpírá především typická severská víra v sociální spravedlnost a rovnost, hluboce zakořeněná v kultuře i náboženství. Dále kvalifikovanost a angažovanost učitelů, kteří se těší společenskému respektu (jen deset procent uchazečů o učitelství uspěje, součástí systému je tedy náročná konkurence a výběr). S tím souvisí schopnost těchto lidí uchopit školu, tedy instituci a organizaci, jako komunitní společenství. Základní idea, zřetelně srozumitelná všem členům vzdělávacího procesu (učitelům, rodičům, administrativě), zní: vzdělávání je nástroj vyrovnávání a vyvažování společnosti. Co možná nejkvalitnější školy musí být dostupné každému. Z našeho pohledu zůstává paradoxem, že tato sociální a empatická, nikoli výkonnostní tvář školství (vyloučené je známkování dětí prvních šest let výuky) generuje nejlepší výsledky v mezinárodních měřeních (např. nejvyšší umístění žáků v oblasti vědy mezi státy OECD).

Vypadají jako z nějakého skanzenu hnutí hippies. Jsou to děti, které chodí místo do školy do maringotky v lese. Jejich rodiny odmítly atributy oficiálního českého školství: disciplinaci a výkon. V jiné sociální skupině zaslechnu výrok: „Mezi ty děti bych naši Janu nepustila.“ Jana je holčička z druhé třídy spádové školy, která brečí i za dvojky. „Je perfekcionistka,“ pochvaluje si maminka. Je dobré, že se tyto děti nikdy nepotkají v jedné škole, natož třídě? Nemají Seveřané pravdu? Ať děti zblízka zakoušejí, co je to sociální diverzita. Kdy jindy má člověk vidět, jak jsou lidé různí, jinací, hodnoty relativní? Není rozvoj sociálního vnímání skutečnou podstatou základního vzdělání?

Škola má společnost stmelovat, stabilizovat, otevírat vazby mezi představiteli různých sociálních skupin. My oddělujeme privilegované od méně úspěšných, míříme k rezidenčním lokalitám kolem kvalitních škol a slučujeme vnímavé pedagogy s dětmi z ekonomicky, sociálně nebo kulturně silnějšího prostředí. Na druhé straně stojí statisíce dětí, které budou v „tradičních“ školách naprogramovány učiteli bez pedagogických kompetencí do modu chyba rovná se trest, splnění zadání rovná se odměna.

Kdo za to může? Nikdo a všichni. Náš kulturní kód. V roce 1425 v traktátu O trojím lidu Petr Chelčický protestoval proti dělení společnosti na stav duchovní (hlava), panský (ruce) a poddanský (nohy) a marně hlásal, že biblická metafora o Kristově těle rozhodně nic takového nemá na mysli. V důsledku těchto nerovností je dle Chelčického nemožné vymýtit ze společnosti násilí. Ideál zní: „Všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho.“ Vyprávějte to Čechům!

Peter Chvojka

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.