COOLna

Patří ke generaci žen, které si mockrát vyslechly stejnou radu, když je někdo obtěžoval, nebral ohledy na jejich nesouhlas, sexuálně vydíral. Nevyšiluj. Nepřeháněj. Vždyť je to normální. Za posledních pár let jsme se posunuli…?

Vyrostla jsem na sídlišti v Českých Budějovicích. Náš panelák stál až na kraji, hned vedle něj byl rybník a les. V létě jsem usínala za zvuku kvákajících žab a v zimě jsme na tom zamrzlém rybníku s dětmi bruslily. Se psy se chodilo do lesa a hned za rybníkem začínala malá obec, kam jsme chodili s rodiči do místní pizzerie na těstoviny Krakonoš, což bylo všechno, jen ne italské jídlo. Do školy jsem to měla pěšky pár minut, děti z paneláků byly výborná parta, nic mi nechybělo. Jen na zastávku autobusu to bylo trochu dál. Jednou z neodmyslitelných součástí ranního postávání při čekání na autobus bylo sledovat, jak tam s námi postává i on. Říkalo se mu Bohuna. Byl to chlápek okolo čtyřicítky a znalo ho celé sídliště, vlastně asi i nějak pokoutně celé město. Bohuna měl rád mladé chlapce. Kromě toho, že si je po ránu na zastávce okatě prohlížel, si je taky často zval k sobě domů, odchytával je u svého domu, když se vraceli z fotbalového tréninku, nebo v autobuse, když se mu prostě zrovna zalíbili. Živil se jako malíř pokojů a ty, kteří ho neznali, nalákal tím, že u něj můžou dělat brigádu. Když pak přišli k němu domů, rychle zjistili, o jakou brigádu mělo jít a že s malováním to nemá nic společného. Někteří utekli, jiní zjistili, že se takhle dá vydělat pár stovek. Historky o Bohunovi se tradovaly roky, střetnul se s ním můj tehdejší o pět let starší kluk i moji spolužáci. Všichni věděli, co Bohuna dělá, nebo o co se snaží, ale nikomu to nepřipadalo divné. Byla to součást sídlištního folkloru. Zpětně mě z toho mrazí. Tehdy to bylo normální.

Když jsem se večer vracívala domů z města, ať už z kroužků, nebo třeba z kina, součástí návratu bylo vyřešit, jak dojdu domů ze zastávky. Byly totiž dvě varianty, jedna kratší bezpečnější, druhá delší, která vedla skrz nechvalně proslulou ulici, kde bydlelo hodně Romů, bylo tam několik heren a vybydlených bytů. Tohle všechno by mi nevadilo, kdybych si o pár let dřív v tom místě za bílého dne neprožila traumatizující chvíle. Seděli jsme tehdy s partou na hřišti a „místní“ za námi přišli, že tam nemáme co dělat. Kluci se s nimi pohádali a utekli a já pak okolo nich musela jít domů. Počkali si na mě a zmlátili mě. Od té doby jsem se do té ulice bála jít. Rodiče mě už v deseti letech vybavili pepřovým sprejem. Tou ulicí jsem vždy šla s klíči mezi prsty, později s mobilem v pohotovostní poloze. Z přednášky od policajta na gymplu jsem věděla, že při napadení mám volat HOŘÍ, a ne POMOC. Občas jsem přemluvila tátu, aby mi přišel naproti. Občas jsem tou ulicí raději běžela. A takhle jsme to měly s holkama všechny. Bylo to normální.

Po gymnáziu jsem nastoupila na vysokou školu v Brně. Neměla jsem tam ze začátku žádné kamarády, a tak jsem to řešila tím, že jsem se přihlásila na Libimseti.cz a tam se seznamovala s kluky. Mezi nimi byl i jeden o pár let starší cizinec. Lichotilo mi, že o mě má zájem a bavilo mě, že můžu s někým mluvit anglicky, připadala jsem si cool a dospělá. Několikrát jsme spolu vyrazili ven, na večeři, dali jsme si pak maximálně pusu na rozloučenou. Po několika týdnech oťukávání mě pozval k sobě domů. Bydlel v centru města, šla jsem tam s tím, že si dáme kafe. Bylo mi 20, byla jsem naivní. Když jsem k němu přišla, zamknul dveře, sednul si vedle mě na gauč a začal mě nutit dělat věci, které jsem dělat nechtěla. Držel mi násilím hlavu a ruce a snažil se, abych se dotkla jeho penisu. Já opakovala, že nic takového dělat nechci, on opakoval, že je to přece super a k čemu jinému tam vlastně jsem. Pak jsem se rozbrečela a prosila ho, ať mě pustí. Nakonec to udělal a už jsme se nikdy neviděli. Nikomu jsem to tehdy neřekla, styděla jsem se a myslela jsem si, že to je normální.

Za dalších pár let jsme s kamarádkou vyrazily na koncert naší oblíbené kapely do klubu na Strahově. Daly jsme si každá jedno pivo a skákaly asi hodinu u pódia, pak jsme se usadily na baru a nadšeně si sdílely zážitky. Najednou se k nám připojili i členové kapely. Byli to Francouzi, naši idolové, byly jsme z nich celé pryč a nemohly jsme uvěřit, že chtějí strávit večer zrovna s námi.

Podali nám lahev Jäggermeistera, která byla nově načatá, každá jsme si z ní lokly. Náhle se nám oběma udělalo zle. Kamarádka běžela zvracet na záchod, já čekala venku a navalovalo se mi taky, přitom nejsem z těch, co by jim alkohol dělal špatně od žaludku. Vypily jsme pak obě spoustu vody a rozhodly se jít domů, ale při odchodu nás kapela přemlouvala, ať s nimi ještě vyrazíme do města. Nakonec jsme souhlasily. Když jsme došli do jiného baru, vydala jsem se na záchod. Než jsem za sebou stačila zamknout, kytarista tam vlítnul za mnou, zamknul, opřel se o dveře, začal si rozepínat kalhoty a tlačil mi hlavu násilím mezi nohy a opakoval, že to musím udělat. Já opakovala, že nechci, nakonec jsem se zoufalstvím opět rozbrečela. V tu chvíli naštěstí začal bušit na dveře barman, tušil, že se uvnitř děje něco, co se dít nemá. Konečně mě pustil ven. Až po letech nám s kamarádkou došlo, že v té lahvi Jäggermeisteru asi nebyl jen alkohol. Nikomu jsme to nikdy neřekly, protože by si o nás beztak řekli, že si za to můžeme samy. Co jsme čekaly s punkovou kapelou? Bylo normální, že se to stalo.

Vzpomněla jsem si na příběh mojí kamarádky. Byla na svatbě za Prahou, něco vypila a domů si zavolala taxíka. Taxík je přece bezpečná volba! Ví o něm dispečink, aplikace… Jsme v něm v bezpečí. Ale ona nebyla. Řidič ji znásilnil. Protože byla opilá, bránila se úměrně svému stavu a druhý den marně dávala dohromady střípky z té noci. Ztratila brýle, měla modřinu na stehně, kalhotky naruby a v hlavě záblesky, reminiscence pocitu, jak na ní leží cizí tělo. Byla otřesená.

Posttraumatický šok jí z hlavy vymazal velkou část té události. Došla na gynekologii, kde se dozvěděla, že poté, co si dala doma sprchu, je samozřejmě absurdní cokoliv zjišťovat. Měla přijít přece hned. Na policii nemá vůbec smysl chodit, protože veškeré „důkazy“ jsou pryč. Měla se ihned po tom činu sebrat, racionálně si rozmyslet, že na ní byl spáchán trestný čin, a odjet na oddělení vykládat o tom cizím mužům. Neudělala to, má smůlu. Chodí na terapii, bere antidepresiva a snaží se s tím vypořádat, jak dokáže… Jak je to normální.

O dalších pár let později jsem se párkrát sešla s jedním mužem. Pracovala jsem tehdy v redakci Reflexu a on pracoval v jiné redakci a napsal mi, že ho baví moje psaní. Já zas znala jeho jméno i texty, docela jsme si rozuměli a on se od začátku snažil mě dostat, lichotil mi, psal mi romány o tom, jak jsem chytrá a skvělá. Cítila jsem se s ním dobře.

Pak se jednou rozhodl, že snídani si dáme u mě doma, že mi ji uvaří. Souhlasila jsem. Do té doby jsme si dali nanejvýš pusu, já si nic dalšího nedovedla představit. On ano. U mě doma se svléknul a rozvalil na mojí posteli a opakoval, že mu ho mám vykouřit. Když jsem odmítala, ponižoval mě, že jsem frigidní a netýkavka. Byla jsem to já, kdo se cítil trapně a asexuálně. Když jsem z té situace nakonec nějak vybruslila a přestala se s ním stýkat i bavit, zjistila jsem, že o mně šíří, že jsme spolu spali. Když jsem se to snažila jeho kamarádům vyvrátit, vysmívali se mi, proč on by si to vůbec vymýšlel? Nechala jsem to být. Bylo to normální.

Když vyšla najevo kauza okolo Dominika Feriho, napsala jsem na svůj Facebook status, ve kterém jsem popisovala pár výše zmíněných zkušeností. Chtěla jsem dát najevo, že my ženy se s podobnými věcmi v průběhu života setkáváme, a je to bohužel považováno za normální. Komentáře a zprávy, které jsem dostávala, se nesly v jediném duchu. Opravdu? A proč jste to neřekly dřív?

Protože jsme si myslely, že se to tak děje všem.

Protože jsme si myslely, že se to děje jenom nám.

Protože jsme si myslely, že je to naše chyba.

Protože jsme netušily, že má cenu se ozvat.

Protože takové chování bylo po celý náš život považováno za normální.

Markéta Lukášková

Heroine

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.