COOLna

Když přišla řeč na povinnou četbu, ukázalo se, že jde o téma přinejmenším ošemetné. „Byl to pro mě problém, protože nerada čtu z donucení. Nakonec jsem se nenechala úplně odradit, přečetla jsem asi dvanáct knih. Některé knihy jsem si do seznamu k maturitě ani nedala, protože jsem o nich nedokázala mluvit,“ vypráví Natálie. A dodává: „Pokud po nás učitelé něco takového chtějí, tak by nebylo na škodu, aby nám řekli, jakým způsobem máme tu literaturu číst a co v ní máme hledat. Ale i důvod, proč do seznamu vybrali právě ten konkrétní titul. V opačném případě nás to spíš děsilo.“

A podobné závěry nabízí i zmiňovaná publikace České děti a mládež jako čtenáři 2017. „Direktivní způsob zadávání povinné školní četby bez možnosti jakéhokoliv vlastního výběru knihy vede častěji k podvádění a opisování z Wikipedie a dalších zdrojů. Většina studentů středních škol uvedla, že jsou v jejich třídě děti, které povinnou četbu nečtou a čtenářské deníky nebo referáty připravují na základě informací z internetu. Míra podvádění roste s věkem dětí. V rámci středních škol nejméně často podvádějí studenti gymnázií.“

Natálie by rozhodně nepohrdla novějšími knihami, které by měli na střední škole povinně číst. Vzpomíná si, že ze současných děl byla v maturitní četbě přítomná pouze kniha od Aleny Mornštajnové. „Povinná četba by měla víc lákat než odrazovat. A taky by se na to mohlo jít jinak. Kamarádka mi vyprávěla, jak jim u nich na škole nejdřív představují nové a jednodušší tituly, které studenty pravděpodobněji zaujmou, a postupně přecházejí k povinné četbě. Osnovy se do současnosti často ani nedostanou. Věřím, že tento způsob by mohl zaujmout i nečtenáře, kteří by se pak dostali ke starším knihám.“ Kromě toho ještě zmínila návštěvy spisovatelů ve školách. Sice to může znít jako vynucená aktivita, ale studenty zaujme už jen proto, že díky tomu mají volnou hodinu.

Zajímavé otázky, co by se stalo v případě zrušení povinné četby s nečtenáři, si kladou autoři citované knihy: „Četli by více, povzbuzeni tím, že si mohou tituly k četbě vybírat libovolně? Nebo by naopak zcela ztratili kontakt s literárním světem a nečetli by vůbec?“ Školní praxe samozřejmě odpověď nenabízí — povinná četba je tu stále s námi. Ale při pohledu mezi mladé čtenáře se přikláním spíše ke druhé eventualitě. Avšak odstranění školních čtenářských povinností by přinejmenším úplně neodradilo od četby kánonu české a světové literatury ty, kteří po knize sahají alespoň příležitostně.

Devatenáctiletá Natálie je příkladem mladé čtenářky, pro kterou jsou knihy a literatura neoddělitelnou součástí života. Přestože měla srovnatelné podmínky se svými vrstevníky, stejně nabitý středoškolský rozvrh i odpolední a víkendové brigády, čas na čtení si — ve shodě s výzkumem — vždy našla.

V mnohém proto může sloužit jako inspirace pro ostatní lidi, kteří nečtou. Natáliiny vrstevníky od čtení pravděpodobně odrazují pouze předsudky, že všechny knihy jsou jako ty z povinné četby. Tedy dlouhé a s podrobnými popisy, napsané zastaralým jazykem či stylem, v ničem nerezonující s jejich životy. A v neposlední řadě můžou mít taky obavy z nudy: zábavní konkurence je veliká a času málo. Přitom stačí narazit na vhodný žánr. Anebo na učitele, který chápe, že s každou generací přichází jiné čtenářské zájmy. Ale možná je nakonec nejdůležitější prostě sáhnout po knize. Třeba obrázkové encyklopedii. (A tedy vyrůstat v prostředí, kde knihy jsou.)

Jakub Pavlovský

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.