Místo sebe jsem se ptal druhých: „Myslíte, že to zvládnu?“ Jakmile mi jenom trochu nevěřili, nevěřil jsem si ani sám. Ano, tolik váhy jsem přikládal názoru druhých.
Problém byl v tom, že druzí jednak vůbec nevěděli, co je v mých schopnostech, a jednak byli omezeni svými vlastními představami o tom, co je možné. Aby to děti lépe pochopily, vzal jsem je do parku za školou. Voněly tam květy a létali čmeláci, moji životní hrdinové.
„Víte o tom, že čmeláci nemohou vzlétnout?“ zeptal jsem se dětí.
Rozesmály se. Všechny totiž věděly, že čmeláci létají.
Ano, létají. Ale „neměli by“.
Vědci zjistili, že čmelák váží jeden gram a plocha jeho křídel činí jen centimetr čtvereční. Z hlediska fyziky i aerodynamiky má být nemožné, aby se takovému hmyzu vzlet podařil. Jenže čmelák neví, že by podle všech zákonů neměl létat. A tak létá. Kritikům navzdory.
Jak je to možné? Čmelák totiž našel svůj způsob, jak to dokázat. Létá jinak, než napadlo člověka. Létá dokonce jinak než kdokoli jiný. Svými křídly mávne v průměru dvěstěkrát za sekundu. Jinými slovy: Musí máknout víc. Ale pak vytvoří takové množství vzdušných vírů kolem sebe, že se díky nim vznese. Nemožné se stane možným.
Ve skutečnosti nedostatkem sebevědomí trpí extroverti i „suveréni“. Ba čím víc někdo hrozí násilím nebo exhibuje, o to menší sebevědomí mívá a tím víc se přetvařuje.
Navíc merkurialita způsobuje, že sebevědomí, podobně jako například introvertní stránka člověka, není stálé. Někdo je v jednu chvíli uzavřený, posléze otevřený, až explodující.
Proto je přirozené mít fáze, kdy si nevěříme vůbec, a pak naopak kdy jsme si zcela jistí. Dokonce ani praxe a cvik nemusejí naprosto odbourat trému z veřejného vystupování – samoregulací může člověk odstranit zřetelné prvky strachu ze svého projevu, takže před posluchači vypadá sebejistě, ale stejně začíná s trémou uvnitř. Jinými slovy: Můžeme se naučit lépe se ovládat a nepřipravovat se předem o sílu, potřebnou ke zdárnému pokusu.
Sebevědomí je pocit, vnitřní přesvědčení. Lidé, kteří tvrdí, že si nevěří, nejsou všeobecně neschopní; jen si neuvědomují, v jakých oblastech JSOU schopní. Přicházejí takzvaně ze Země nedostatku, to znamená zaměřují se pouze na to, co jim v životě nejde, nevychází, nefunguje. V tomto negativním zacyklení pak mají pocit, že jim nejde nic – jen proto, že nepřemýšlejí o ničem, co jim jde.
Mysl funguje jako úrodná půda. Co do ní zasadíme, vyroste. Jestli zasadíme pochybnost, vyroste pochybnost. Jestli sebevědomí, vyroste sebevědomí. V psychologii se tomu říká modelace růstu.
Stačí, aby nám někdo vnukl negativní postoj k sobě, a už v nás roste. Připadá nám, že nestojíme za nic, ne proto, že by neexistovala dovednost, v níž dokážeme obstát, nýbrž proto, že ji v negativním rozpoložení přehlížíme – chceme vidět jen to špatné, a tím si svou negativní domněnku o sobě potvrdit. Ano, sebevědomí je vlastně mentální kvalita. Podobně jako štěstí je stavem mysli. Znamená to však umět si zvolit správné myšlenky, místo oslabujících upřednostnit ty posilující.
Proto je tak důležité, aby i děti více přemýšlely o tom, jak o sobě uvažují a dle čeho samy sebe hodnotí. Zda je pro ně důležitější to, co si o nich myslí druzí, nebo co si o sobě myslí samy. Budou-li chtít na sobě hledat nedostatky, najdou je. Stejně tak budou-li chtít na sobě hledat přednosti, najdou je. Člověk je totiž už takový – má obojí. A obojí se merkuriálně proměňuje podle toho, jak se svými přednostmi i nedostatky nakládá.
Merkurialita sebevědomí bohužel vždy neznamená, že období nesebevědomí zase přejde a staneme se statečnými a úspěšnými. Ne. Dlouhodobé nesebevědomí může vytvořit vnitřní mentální problém, negativní přesvědčení, které se obrací proti člověku samotnému.
Člověk, který si nevěří, obvykle nekoná. Kdo nekoná, obvykle svůj strach nepřekonává. Naopak, protože pozitivní výsledek nepřichází a ani sám přijít nemůže (bungee jumping za nás nikdo neskočí), v průběhu času se jen utvrzujeme, že „na to nemáme“, s dočasným neúspěchem se sžíváme a měníme jej v trvalý. Ano, vyrovnáváme se s tím, že neumíme uspět, ale ne proto, že bychom to zkusili a neuspěli. Vyrovnáváme se s tím, že to ani nezkusíme. To je nevýhoda času. Ten nás učí s bolestmi žít, zvykat si na ně.
Neúspěšného člověka sice neúspěch bolí, ale dokáže si na něj zvyknout. Čas mu pomůže najít ospravedlnění a dostatečnou výmluvu, aby se o úspěch ani nepokusil. Přitom stejnou energii by mohl vložit do opačné aktivity – najít ospravedlnění a dostatečnou výmluvu pro to, aby se o úspěch pokusil.
Trenéři nejlepších sportovců světa říkají, že zatímco ve fyzickém tréninku dnes už moc rozdílů není, v mentálním ano.
COOLna 
Napsat komentář