COOLna

Zdálo se mi, že popisujete jedno konkrétní – skoro filosofické – selhání západní civilizace. Selhala, protože špatně odpověděla na otázkou: Co je to člověk? Moderní Západ vyrůstá z obrovského filosofického selhání.
Asi by se to tak dalo říct. Na Západě chápeme člověka v první řadě jako individuum. A jak rozumíme individuu? Obyčejně tvrdíme, že individua mají své hranice, touhy, zájmy. To je specifická kulturní představa, která se zrodila spolu s kapitalismem. Toto individuum je vždy představováno jako muž, navíc jako vlastník: individuum „muž“ vlastní majetek, ale také své schopnosti. Vlastnictví se stává východiskem pro porozumění toho, kým člověk je. A já proti tomu kladu jiné, socialistické hledisko. Občas někdo tvrdí, že předkládám komunistickou ontologii. Tím si nejsem jistá. Komunistkou asi nejsem, spíše bych se nazvala sociální demokratkou. Ale hlavní je, že člověk je pro mě množinou vztahů, dynamikou společenských sil. Navazovat vztahy s druhými znamená rozšiřovat své bytí.

Říkáte, že jsme „ukrutně“ společenští, že se dokonce naše těla vzájemně prostupují. Toho jsme byli svědky během pandemie. Sdílíme imunitní systémy. Ale to nás činí zranitelnými. Zranitelnost je jeden z nejdůležitějších motivů vaší knihy. Tvrdíte – poněkud neintuitivně –, že zranitelnost není „problém“, tedy nic, co bychom mohli „vyřešit“. Je to naopak: zranitelnost je pramen moci…
Ano, jsem přesvědčena, že zranitelnost skrývá zvláštní potenciál. Když jste v ohrožení, hledáte cesty. Strategie takzvaně ohrožených skupin bývají pozoruhodné. Neexistuje skupina, která by byla výlučně zranitelná. Zranitelnost zakládá náš vztah ke světu, k druhým. Nejsme „obecně“ zranitelní – zranitelní jsme ve vztahu k něčemu či někomu. Jako lidé jsme zranitelní, protože patříme do světa, který obýváme s druhými.

Umožnit druhému jednat, umožnit, aby jeho hlas zazněl je pro vás stěžejní. V tomto smyslu zdůrazňujete, že ne-násilí není nic pasivního…
Ano, je důležité rozlišovat násilí a agresi. Agrese není násilí. Agresivní nenásilí může být lidská barikáda nebo stávka. Je to velmi mocné „ne-jednání“, které zastavuje společenskou a ekonomickou reprodukci. Občas se mylně domníváme, že v našem nitru je klid, že je tam nějaká duše, že bychom útok měli oplácet láskou. Tomu já nevěřím. Ale faktem je, že když oplatím útok násilím, neubližuji tím jen druhým, ale porušuji rovněž pouto, které nás pojí.

Vaši knihu označujte za „anti-heroickou“ a heroismus stavíte do protikladu se solidaritou. Ale není to tak, že mnohé solidární struktury vyrostly z hrdinného jednání jednotlivce?
Rozumím vaší námitce, ale nesouhlasím s ní. Vezměte si třeba Rosu Parker. Nebyla osamoceným individuem, byla členkou početné skupiny. Nebylo to tak, že by si jednoho dne řekla: „A dost, já si přece můžu vybrat, kde budu v autobuse sedět. Proč bych si nemohla sednout na místa pro bílé?“ Opírala se o skupinu, která měla i své právníky. Nemíním Rose Parker upírat odvahu, ale tvrdím, že se živila z odvahy těch, kteří ji podporovali a šli do toho s ní. Tak je to vždy – někdy jsou lidé, kteří vás drží a dodávají vám odvahu, již po smrti, ale vždy tu je někdo, kdo vás drží. Soudržnost se ukrývá v každém odvážném činu.

Jste jedním z předních humanitních vědců současnosti. Humanitní vědy to dnes nemají vůbec snadné, že? Z jedné strany se jim vytýká, že jsou neužitečné, z druhé že rozkládají západní civilizaci. Jsou neužitečné, tedy bezmocné, ale zároveň nebezpečné, tedy obrovsky mocné. Vy tomu rozumíte?
Humanitní vědy jsou považovány za nebezpečné právě proto, že jsou kritické; a protože jsou kritické, jsou považovány za neužitečné. Nutí nás, abychom se zarazili, spíše než abychom pokračovali v rozdělané práci. Zpochybňují podstatu genderu, rodu, národního státu. Zkoumají diskriminaci, klimatickou krizi, ekonomické nerovnosti. Nakolik jsme kritičtí, natolik jsme destruktivní. Jenže faktem je, že my jsme kritičtí, protože nerovnosti se staly čímsi, co přijímáme jako samozřejmost. Humanitní vědci sní o světě, v němž by si lidé byli rovní, v němž by byli svobodnější. Ztělesňujeme představivost, utopii a nerealistické vize. Lidé se obávají, že ztrácejí kontrolu nad svým světem, ale faktem je, že o tuto kontrolu dávno přišli. Svět se stal nejistým kvůli obrovským ekonomickým nerovnostem, a útok na humanitní vědy je tak útokem na to, co vypadá jako destabilizace světa. Jenže destabilizace proběhla dávno. Navíc se výtka z neužitečnosti zakládá na nepochopení toho, co to znamená myslet a být součástí společenství. Já nepopírám, že přírodní vědy jsou důležité. Ale ty vás nenaučí, co to znamená interpretovat, posuzovat, odlišovat omyly od pravdivých tvrzení. To, co my učíme, je základem občanství. Je to základem politického jednání, našeho vztahu ke světu. Učíme se interpretovat a soudit, a díky tomu jsme schopni představit si lepší budoucnost. Ne, my lidstvo neohrožujeme, vždyť my mu dáváme naději!

Judith Butler

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.