COOLna

Na manželství a plození potomků klade asijská kultura zásadní důraz. Tím víc Jižní Koreou otřásá hnutí „bi-hon“, žen, které se rozhodly nevstoupit do manželství nebo nemít děti. Nechtějí se stát pouhými stroji na výrobu nové pracovní síly, otrokyněmi manželů a levných pracovních míst. Je to vzpoura proti patriarchátu.

Jesle a školky se mění v pečovatelské domovy. Gynekologické a reprodukční kliniky se zavírají, vznikají nové pohřební ústavy.

Je to vykreslení vymírající země, Jižní Koreje.

Základní škola Seoksan v okrese Gunwi-gun měla kdysi sedm stovek žáků, v roce 2016 jich nebylo dost ani na postavení jednoho fotbalového týmu, píše.

Situace se navíc zhoršuje.

Po tři roky v řadě má země nejnižší míru porodnosti na světě. Na ženu v reprodukčním věku připadá méně než jedno dítě, CNN číslo upřesňuje na 0,79 dítěte. V roce 2020 země překročila hranici, kdy více lidí umírá, než se rodí, o deset let dříve, než se čekalo. Celkem 228 velkých měst, okresů, čtvrtí má tak málo obyvatel, že se očekává, že zmizí.

Trend Jižní Koreu zabíjí. Prezident Jun Sok-jol má o viníkovi jasno, je jím feminismus, který se postavil do cesty zdravým vztahům mezi mužem a ženou.

Jenže ženy ony vztahy a postavení, které jim přinášejí, za zdravé nepovažují. Proto vyhlásily uzavírání manželství a plození dětí stávku.

„Stávka plození dětí je ženskou odplatou společnosti, která na nás klade nesnesitelné břímě a nerespektuje nás,“ cituje The New York Times třicetiletou úřednici Jiny Kim ze Soulu. Její odsudek je generálním shrnutím, za nímž se skrývá tisíc a jeden útlak jakékoli vlastní seberealizace, individuality, svobody, ambicí, leckdy s dodatkem násilí.

„Vyrůstala jsem v provincii Gyeongsang, je považovaná za nejkonzervativnější oblast Koreje. Na vlastní oči jsem viděla, jak se s vdanými ženami zachází, jak jsou diskriminovány, uzavřela jsem to tedy s tím, že manželství ženám nepomáhá,“ řekla australskému serveru ABC News Jung Se-young, která nyní žije v hlavním městě.

Studentka Moensan volí ještě přísnější slova. „Korejským ženám jde v manželství o to přežít,“ soudí, opět z vlastní zkušenost. „Můj otec matku napadal, což je v Koreji běžnější, než jsem si myslela. Jsem ráda, že jsme, mamka a já, přežily.“

Nejde však jen o útlak uvnitř manželského svazku. Rodina znamená též ztrátu pozice na pracovním trhu. Vypovídá o tom příběh, který listu South China Morning Post předestřela Ashley Parková. Pracovala v marketingu farmaceutické společnosti v Soulu, když zaměstnavateli oznámila, že je těhotná, dověděla se, že pro ženy s dětmi není ve firmě místo.

Uvědomila si tehdy, že všechny její kolegyně jsou opravdu svobodné nebo bezdětné, pod čtyřicet let. Po šesti měsících šikany dala výpověď. Porodila dítě a o zaměstnání již nikdy ani nezavadila, pohovory skončily vždy, když mateřství přiznala. „Vláda ženám pořád říká, že mají mít děti. Ale jak, v této zemi?“ ptala se Parková.

Statistiky přitakávají. V roce 2021 server Donga poznamenával, že jde-li o zaměstnanost žen, byla Jižní Korea na 31. místě ze sedmatřiceti zemí OECD. Tím hlubší a nedobrovolnější je ženská závislost na manželech. Ostatně, jen 47 procent korejských mužů se v průzkumu přihlásilo k tomu, že by svou manželku podpořilo, aby mohla mít zaměstnání. Často je v tom však léčka – manželé mohou své ženy do práce dokonce naopak nutit, jenže zaměstnavatelé jim upírají lepší pozice, vdané ženy proto končí na špatně placených místech.

Vyhráno však nemají ani zaměstnané matky. Po pracovní době v zaměstnání je čeká druhá směna, péčí o děti a domácími pracemi tráví denně více než tři hodiny, jejich manželé čtyřiapadesát minut. Starost o domácnostech je v korejské společnosti pořád chápaná jako výlučná ženská povinnost.

Ženy sužuje genderové násilí, v roce 2021 se v Jižní Koreji podle Human Rights Watch odehrála vražda ženy nebo pokus o ni každého 1,4. dne nebo častěji. Povede-li se ženě ukončit známost bez ex-partnerových vzteklých, násilných, patologických reakcí, stojí jim to za speciální termín „bezpečný rozchod“. Šmírácké porno produkované maskovanými kamerami potají umístěnými na ženských toaletách, v hotelových koupelnách, šatnách, jehož rozšíření dokumentuje zpráva „Můj život není tvoje porno“, postoj společnosti k ženám podtrhuje.

To vše vedlo k ženskému „ne“. Nejprve bylo instinktivní, bylo však velmi vidět a společnost ho cítila. Poté se mu dokonce dostalo i organizovanějšího vyjádření v podobě kampaně, s hashtagem #NoMarriage. Stojí za ní youtuberky Jung Se-young a Baeck Ha-na a jejím cílem je ženy, které se rozhodly nevstoupit do manželství, normalizovat. A mluvit o jejich důvodech.

Anekdotické přešlapy však ženské hnutí trápí méně než jeho recepty, jak ženy přimět k plození dětí penězi. Společnost nemůže ukončit stávku manželek, aniž si uvědomí důvody ženského rozhořčení, křivdy a soužení žen, míní například Chung Hyun-back, která byla v letech 2017 a 2018 korejskou ministryní pro rovné příležitosti.

Prezident však podle svých kritiků sází na opačný kurz. Prohlásil, že strukturální sexismus již v zemi neexistuje, jeho vláda vyřazuje z učebnic termín „genderová rovnost“, ruší financování programů pro boj s všedním sexistickým útlakem. Pokud někoho genderová rovnost zajímá, ať si to platí ze svého a dělá ve svém volnu, prohlásil jeden z politiků prezidentovy strany, uvádí v The New York Times Hawon Jungová. Stát nechce penězi podporovat boj proti útlaku, chce jimi z žen udělat zase spořádané rodičky.

„Vládní politiky jsou založené na zjednodušeném předpokladu, že ‚pokud vydáme víc peněz, lidé budou mít víc dětí‘,“ shrnuje Korejské sdružení pracujících žen. Stát by se podle něj měl zabývat spíše krutou genderovou diskriminací na pracovištích a tím, že vdané ženy musí kromě pracovní zátěže snášet ještě břímě domácích prací.

„Když se ony nelítostné podmínky pro ženy nezmění, nepřesvědčí je o tom, že mít děti je šťastná volba, žádné vládní dotace,“ píše list Korea Times.