COOLna

….dědictví času a kultury…


Efemérní móda

Móda mi umožňuje modelovat, kdo jsem. Uvnitř i navenek, někdy s lehkostí, jindy v konfliktu sama se sebou nebo s okolím. „Oděv, líčení a účes se stávají spektakulárními znaky prosazování vlastního já, pro něž je maska součástí těla a stává se kůží a tělem. Od šatů se vracíme ke kůži, módu nedělají pouze šaty, ale i samotné tělo,“ píše filozof Gillo Dorfles (Nová móda módy, Rubato, 2014). Snaha sjednotit tělo, tvář a oděv a najít vlastní já mě provází celý život. A tuším, že podobný boj vědomě nebo nevědomě vede skoro každá žena: o naše tváře, těla a šatníky.

Móda je efemérní, proměnlivá, nutí nás periodicky se konfrontovat se změnami. Ale móda je ze své podstaty také krutá, nejspíš proto, že i my lidé jsme krutí. Systém módy nás rozděluje – na ty, kteří si můžou dovolit okázalé či neokázalé statusové symboly, na ty, kteří na ně aspirují, nebo na ty, kteří to optikou módního byznysu vzdali. Móda je systém symbolů, které říkají, kam patříme, a společensky nás určuje. Móda je hlavně to, co jsme my – ukazuje naši společnost obnaženou a rozdělenou. Každý jsme součástí společnosti a tím také světa módy. Říkat, že móda nás nezajímá nebo že jsme mimo ni, je nesmysl. Nesledovat trendy ještě neznamená žít mimo systém.

Estetické soudy jsou subjektivní a nelze se proti nim odvolat. V citované knize Dorfles ostatně připomíná, že krása existuje pouze v mysli toho, kdo ji pozoruje. Není překvapivé, že móda krásu problematizuje a vlastně neustále vyzývá. Trend „ošklivého“ nebo „divného“ je v ní přítomný dlouhodobě.

Nejde jen o sezónní must-haves, které postupně mění vnímání toho, co je krásné a stylové, ať už jde o oděvy jako takové (to, že jednou toužíme po hranatých a jindy po špičatých botách), nebo o modelky a modely, které je předvádí. Prošli jsme cestou od dokonalých supermodelek začátku devadesátých let, které zosobňovaly silné ženy s dokonalými rysy, přes „heroin chic“ Kate Moss, která v polovině 90. let vnesla do módy trendy inspirované grungem, po modelky s pigmentovými skvrnami, androgynní, plus-size nebo dokonce modelky s Downovým syndromem či na vozíčku. O takové pestrosti by se mi při listování Elle v nultých letech ani nesnilo.

I v překonávání zavedených norem a standardů je ale móda stále krutá. Stačí se podívat na starší díly reality show „America’s Next Top Model“, kde porota v čele s tvůrkyní tohoto úspěšného pořadu Tyrou Banks soutěžící rozhodně nešetří. Častým slovním spojením je třeba „nejsi typicky krásná, ale svět módy tvůj vzhled pochopí“, nechybí díly pracující s „proměnou“ soutěžících nebo vypichováním „nedostatků“ – menšího vzrůstu, výrazných čelistí nebo křivých zubů. Módní byznys na příkladu archetypálního příběhu amerického snu, kdy chudé děvče pílí a talentem ke štěstí přišlo, ukazuje, že všichni máme možnost o něj usilovat, ale musíme mu také něco obětovat. Třeba dlouhé vlasy nebo tělo, které je třeba vymodelovat podle dobového standardu.

Ale ač se svět modelingu a zastoupení různých tělesných (i věkových) typologií mění a stává se i díky společenským trendům a debatám více inkluzivním, základní premisa zůstává: musíte být výjimeční nebo „zajímaví“. Jinak si nezasluhujete pozornost. Průměr a „obyčejnost“ móda nepotřebuje; živí ji nekonečný koloběh aspirací, který nás donutí koupit si produkt slibující dosažení prezentovaného ideálu.

Móda je iluze, krásný nový svět, pohádka podobná těm, na které se díváme každé Vánoce. A stejně jako pohádka nám může sloužit jako uklidňující eskapistická iluze, jako možnost snít. Máme výhodu, že si můžeme vybrat, jaký ideál následovat, ale musíme se taky naučit žít plnohodnotně s tím, že jakýkoli ideál je z podstaty právě a jen nedosažitelným vzorem.

Móda je krutá, ale dokáže být i krásná v očích těch, co se na ni dívají. Dobrá zpráva pro nás všechny je, že i my dokážeme být v očích těch, co se na nás dívají, krásní. Touha někam patřit nám přísluší, ale neměli bychom se nechat vmanipulovat do stavu, kde budeme každé ráno bezradně stát před zrcadlem, přes všechny ty nekonečné možnosti nebudeme vědět, kdo vlastně jsme, a bude nás mrzet, že nejsme někdo jiný.

Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.



krematorium