Na pravidelné návštěvě rodičů si u oběda vyslechnu následující věty: „Kdy se usadíš? Nebylo by lepší mít už nějakou stálou práci? Ty vlasy máš moc krátké, delší ti to slušelo víc. Proč taky občas nezavoláš?“ Pokud jsem se sebou spokojená, moje mínění o tom, co se právě u oběda děje, může vypadat takto: Ty jo, zase to samý. Proč nemůže pochopit, že mně to takhle vyhovuje? Proč bych taky volala – abych poslouchala tyhle řeči?
Pokud sama spokojená nejsem a přeju si před rodiči obstát, dost možná slyším: Hmm, zase to dělám špatně, doufala jsem, že se jí to bude líbit. Vždyť jsem se ozvala minulý týden. Nic není dost dobrý. Variant je mnoho. Rodič má ale nejspíš na mysli jiné významy těchto sdělení: Stýská se mi. Mám starost, aby si našla dobrého přítele, aby se měla dobře… či něco podobného.
Je jiné vnímat komentáře rodičů jako věčné hodnocení a vyčítání nebo jako starost a péči. Takovéto přerámování nám může přinášet úlevu a možnost reagovat na rodičovské povzdechy jinak než uhýbáním či obhajováním. Může, ale nemusí.
K dalším úvahám nám poslouží jiná myšlenka vycházející z rodinné terapie, formulovaná Jeffrey L. Bogdanem: „Změny chování u jednoho či více členů rodiny způsobují změnu rodinné organizace, nebo jsou její nezbytnou podmínkou,“ píše v článku Organizace rodiny jako ekologie mysli. Znamená to, že pokud já jakožto člen rodiny (dospělá dcera) změním své chování vůči jinému členu rodiny, například své dospělé matce, je nevyhnutelná i změna jejího chování. Reakce se následně řetězí a rodina se uspořádá v nové ekologii, jelikož staré uspořádání přestává být funkční.
Zkuste si představit své bolavé zkušenosti v rodinném soužití: velmi často se ocitáme v podobném nastavení a způsobu komunikace, děláme stále to samé, přestože to nefunguje a je nám to nepříjemné. Chodíme na rodinné oslavy, i když nás deptají komentáře příbuzných. Mluvíme s nimi o politice, přestože víme, že se neshodneme. Představujeme své nové partnery rodičům, kteří je posléze zkritizují. Ukazujeme své nové oblečení, ačkoli víme, že se mámě nebude líbit. (Proč by se jí vlastně mělo líbit, když má jiný vkus?)
Proč to stále děláme? Není čas na změnu? V terapii klienti často opakují tyto věty: „Kéž by tak řekla, že je na mě hrdá. Tolik by mi pomohlo, kdyby si uvědomil, že mi to ubližuje.“ Upínáme se k myšlence, že až oni to či ono pochopí, řeknou či udělají, tak my konečně dojdeme klidu a míru. A to nefunguje.
Takže – máme ještě jiné možnosti? Můžeme my sami změnit svým chováním chování druhých? Zkušenosti ukazují, že to možné je. Jen to někdy vyžaduje odvahu a odhodlání a někdy je nutné, aby pomyslný pohár trpělivosti přetekl.
Petra Bradová, psychoterapeut
Udělej mi radost a pozvi mě na kávu. Opravdu mě potěší, když jsi ji jednou nebudu muset koupit sama.
COOLna 
Napsat komentář