Již snaha udržet si mládí dietami, plastickymi operacemi a cviky bývá vedena pohutkou zpomalit či zrušit umírání a smrt. Vypadat staře se modernímu člověku tak trochu hnusí a ten, koho navzdory jeho úsilí takový stav nakonec přece jen doběhne, se za to obvykle stydí. Trápí ho pravda, že jediný způsob dosažení vysokého věku je stáří. Držme se zprvu snahy vypadat a cítit se mladě čili být zdravý, plný energie a vše zvládat.
Potíž tkví v tom, že se navzdory takovému vzepětí a případně i dosažení snu Doriana Graye děje něco v nitru každého z nás.
Již si toho někdo všiml?
Dochází přece k tomu, že nás různé činnosti prostě přestávají bavit.
Jen si vzpomeňme, co všechno nám v dětství přinášelo radost. Ten rozsah se stále zužuje a dá se čekat, že přijde chvíle, kdy nás nebude bavit vůbec nic. Co zbývá? Již jen samá nuda.
Nuda ostatně pronásleduje moderního člověka na každém kroku. Vlastně je tomu tak, že hlavní pohnutkou je v současnosti útěk před ní.
Kudy z nudy? Bystří podnikatelé na tom začali vydělávat.
Za takových okolností je další život vlastně prokletím a trestem. Přesně proto někteří lidé chřadnou a jiní páchají sebevraždu přímo. Žasnu nad tím, že úvahy o eutanazii toto v úvahu vůbec neberou. Vždyť i o Abrahamovi se v Bibli praví, že zemřel \“stár a sytý dnů\“. Dneska by ho udržovali na kapačkách bez konce.
V baroku se rozvinula představa, že peklo má povahu života bez konce. Asi šlo o reakci na legendu o Ahasverovi. Ahasver měl prý udeřit Ježíše a za to mu Ježíš určil bloudit po zemi až do druhého Ježíšova příchodu. Obecně se tato postava ztotožňuje s pobudou hnaným zoufalstvím. Má snad toto být naší touhou?
Mimo jiné ti, kteří by se nechali kryonizovat a probudili se již jen o generaci později, proměnili by se v absolutní migranty bez jediného přítele, obeznámenosti s prostředím, či dokonce bez znalosti jazyka. Kdo by si něco takového přál? Takový osud je hrůzou. Vždyť i samotná dlouhověká Elina Makropulos nechá nakonec pergamen s receptem na elixír mládí spálit.
Zamyslet se lze i nad dalšími okolnostmi. Například již nad tím, že teprve tváří v tvář smrti nabývá otázka smyslu života významu.
Filozof Max Scheler ukazuje, že smrt je popudem k tomu, abychom zbývající čas naplnili něčím. Kdybychom měli času bez omezení a smrt by se nás netýkala, jistě bychom každou snahu něčeho dosáhnout odsunuli na pozdější dobu. Jen bychom si hráli, a dokonce i to hraní bychom nechali na zítřek.
Být starý a potažmo s omezenými možnostmi sice vypadá chudě, avšak takový člověk se překvapivě těší z úžasného kapitálu vlastního zakoušeného příběhu i příběhů ostatních.
Avšak jde i o to, čím se životní příběh naplní. Potíž tkví v tom, že pro mnohé je jejich dosavadní příběh ohavný. Opakovat by si ho sotva přáli.
Když se tak vezme všechno v úvahu, ukáže se, že smrt je vlastně vysvobozením.
Doc. PhDr. MUDr. Jan Payne, Ph. D., neurolog
COOLna 
Napsat komentář