Zaměstnavatelé nezřídka kdy nabízejí bonus nebo odměnu, na kterou vzniká nárok v případě, že zaměstnanec zmešká jen minimální (nebo ještě lépe žádnou) část své pracovní doby. Tento bonus bývá nazvaný různě – za nemarodění, za plný fond pracovní doby, za vzornou docházku a tak dále. Jeho podstata a účel jsou však vždy stejné. Mají zaměstnance motivovat k co nejnižší míře absence.
Naše právní úprava zná soubor tzv. překážek v práci na straně zaměstnance. To jsou důvody, pro které je ze strany zaměstnavatele legitimní, aby akceptoval nepřítomnost v práci a v některých případech dokonce zaměstnance platil stejně, jako kdyby v práci byl. Jindy si zase musíte zajít k lékaři nebo tam doprovodit dítě. Nebo se účastníte takové aktivity, jejíž zajištění je ve veřejném zájmu (například ve volební komisi), a proto je nezbytné vaši absenci také akceptovat. A je nepřípustné – a protiprávní – zaměstnance za využití těchto jeho zákonných práv finančně postihovat.
A nejen těchto. Existuje celý soubor práv a oprávněných zájmů, které chrání veřejný pořádek (zde zosobněný ve speciálním kontrolním úřadu – Státního úřadu inspekce práce) a které zaměstnanci garantuje zákoník práce. Mezi tato práva patří mimo jiné právo na uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce, spravedlivé odměňování a rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace. A všechna tato práva mohou být narušena nebo omezena právě v souvislosti s předmětným bonusem, i když se to na první pohled může zdát přitažené za vlasy. Plný fond pracovní doby může odpracovat každý a odměňovat ty, kteří opravdu pracují je logické a ekonomické, tak jaká diskriminace a jaká nespravedlnost? A aspoň se budou zaměstnanci lépe starat o své zdraví i zdraví svých blízkých! Jenže takto jednoduché to opravdu není.
Jak by asi obstál před SDEU, potažmo před našimi soudy, takový bonus, pokud finančně znevýhodňuje zaměstnance, pokud si dovolí být nemocní nebo jít k lékaři, ať už sami nebo například se svými dětmi? Navíc je jasné, kteří zaměstnanci budu v tomto ohledu nejvíce biti? Budou to zaměstnanci (a častěji zaměstnankyně) pečující o malé děti nebo jiné závislé osoby, lidé se zhoršeným zdravotním stavem nebo zdravotně postižení, osoby ve vyšším věku. Tedy ty skupiny zaměstnanců, které už tak mají zhoršené postavení na trhu práce.
Zaměstnavatelé mají kromě povinnosti rovného zacházení ještě řadu dalších zákonných povinností. V souvislosti s tímto bonusem pak lze mimo jiné zmínit i povinnost vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům. Je otázka, jak této povinnosti dostojí, pokud budou vytvářet odměňovací nástroje, které budou motivovat lidi přijít do práce i s rizikem, že nakazí svou nemocí ostatní kolegy a kolegyně. Na situaci zaměstnavatele, kterému se v důsledku jeho způsobu odměňování rozšíří na pracovišti například nějaká virová nákaza, určitě nebude nic záviděníhodného.
Pokud se zaměstnavatel chce starat o zdraví svých zaměstnanců, má k tomu celou řadu jiných nástrojů, z nichž některými si může i ulevit na daních. Může zaměstnancům a jejich rodinám přispívat na sport, očkování, poskytnout delší dovolenou a podporovat některé formy aktivního odpočinku. V kontrastu s bonusem za nemarodění může naopak poskytnout tzv. sick days nebo více doplácet v době pracovní neschopnosti tak, aby se zaměstnanci nebáli stonat z finančních důvodů, ale naopak se začali léčit dříve a tak, aby celkovou dobu pracovní neschopnosti zkrátili. Samozřejmě, tyto záležitosti něco stojí, ale na rozdíl od bonusu za nemarodění slouží k deklarovanému posílení péče o vlastní zdraví.
Bonusem za nemarodění se totiž neodměňují zaměstnanci podle jejich výkonu, ale za to, že přijdou do práce. Odměna za to, že zaměstnanec odsune stranou všechny své soukromé záležitosti, včetně péče o vlastní zdraví, je ostudná a protiprávní.
Šárka Homfray, právnička
COOLna 
Napsat komentář