COOLna

Trapné, nebo netrapné – proč by nemohla církev sloužit mši za Václava Havla, když ji sloužit chce?
Ať ji slouží, ale nepublikuje. Když jste mluvil o potřebě vymezení, cítím nutnost se vymezit vůči totalitnímu nároku ukrytém za tím, za verbováním pro církev. Ve Francii se tomu říká proselytismus a za určitých okolností je trestným činem.

Když se bavíme o křestním jménu a křesťanství – vy jste přece pokřtěn.
Jsem. Ale rád bych k tomu dodal, že v roce 1988 poskytla Československá televize prostor kardinálu Tomáškovi, a to v době, kdy se měnil zákon o umělém přerušení těhotenství a potratům se zákonem dávala větší volnost při rozhodování ženy. A Tomášek tehdy řekl: „My katolíci jsme proti tomu a nás je většina.“ Takže jsem naklusal na arciděkanský úřad v Jugoslávské ulici, byl tam kněz, později jsem zjistil, že spolužák Václava Malého ze semináře, a tomu jsem říkal, že chci vypsat z církve. Jenže mě jen místo „milý synu“ začal oslovovat „milý bratře“ a vysvětlil mi, že to nejde. Že prý před Pánem Bohem zůstávám křesťanem a že na to nemá formulář. Odpověděl jsem mu, že mu neberu jeho interpretaci, ale ať se ke mně chová jako ke každému protestantskému nebo pravoslavnému křesťanovi. Ten kněz v té chvíli uplatňoval totalitní nárok – na ovečky.

Vaše věta, že nejste křesťan, je vlastně reakcí na slovo „my“, nebo není?
Je reakcí na to, když někdo říká věty, ze kterých vyplývá, že všichni jsme tady trochu křesťané. Nejsme. Je to navíc absurdní – v české společnosti je přece už málo lidí, kteří se ke křesťanství hlásí jako k víře, ideologii, k církvi.

Lidé ale neříkají, že jsou křesťané, spíše pouze: Žijeme – „my“ žijeme – v rámci křesťansko-židovské civilizace, z níž nějaké hodnoty vycházejí, a ty by měly být svaté.
Hodnoty? Co to je? Jaké jsou vlastně „naše“ hodnoty? Nejsem součástí toho takzvaně našeho civilizačního prostoru. Nemám rád to „my“. Čeština je snad jediný jazyk, který má rád slova jako „náš“, „my“ nebo „u nás“. Třeba v němčině nic takového není – koho by tím také člověk myslel? Německo, Rakousko, Švýcarsko, „nás“ katolíky, nebo „nás“ luterány? Nebo se tu často dá zaslechnout pojem „naše vláda“ – jak naše? Vaše? Čí tedy ta vláda je? V tom slovu je ukryta identifikace s národem a předpokládanou obecnou náboženskou orientací.

Neměl by ale člověk cítit, že k něčemu patří? Že konkrétní entita, která tu byla už před ním a do níž se narodil, je jeho entitou?
Myslím že ne. Škodí to. Člověk se ale může dobrovolně identifikovat s čímkoli – na základě svých preferencí, zkušeností. Tady je, myslím, smysl slova demokratické, liberální, humanistické a vlastně i lidské. Necítím se být ani Čechem v tom smyslu, jak se o tom mluví – i když je moje čeština lepší než francouzština.

Při sčítání lidu jsem svou národnost neuvedl a jako zmocněnec pro lidská práva jsem bojoval za možnost uvádět dvě a více národností. S tím se totiž na začátku vůbec nepočítalo – přece jsme „my“ všichni tak nějak Češi a kdo Čech není, ať pěkně uvede, čím vlastně je, že…

Jenže z 10,5 milionu obyvatel státu jich v roce 2011 při sčítání lidu využilo zákonné možnosti neodpovědět na otázku po národnosti už 2,74 milionu a deset let předtím jen 173 tisíc.

Jak ale mít nějakou loajalitu ke státu, nebude-li předpoklad, že je to „náš“ stát – váš stejně jako můj?
Já tu loajalitu ke státu neuznávám.

Petr Uhl