Víme o vás hodně, věřte mi. Tuhle větu jste před časem řekla v jednom rozhovoru a mě zajímá, co si pod ní představit?
Není to míněno tak, že jako agentura něco víme o vás jako o jednotlivci. Ale víme hodně o cílové skupině, do které spadáte.
Jak to?
Necháváte na internetu stopy. Určitě jste někde vyplnila, kdy a kde jste se narodila, klikáte na určité weby, čtete na internetu určitá média. Algoritmy různých marketingových kanálů zhodnotí tyhle stopy do dat a my s těmito anonymizovanými daty pracujeme. Takže umíme odhadnout průměrný plat, vzdělání, zájmy a na jejich základě pak můžeme na lidi pouštět sdělení a reklamy. Možná to zní trochu děsivě, pokud si člověk myslí, že ho nějak sledujeme, ale tak to není. Reklamním sdělením oslovujeme cílové skupiny, ne konkrétní lidi.
Takže se už nemám divit, proč mi na počítači a na mobilu vyskakují samé reklamy na boty, ale mému muži se ve stejnou chvíli zobrazuje něco jiného a mé kamarádce ještě něco jiného?
Nedivte se. Algoritmus ví, že když jste se dívala na určité boty na určitých webových stránkách, zajímají vás takové věci a zabalí vám je do balíčku dat. A po čase si řekne: Tohle je člověk, který se zajímal o tento produkt, tak mu ho znovu připomeneme. Tak se k vám nedostává něco, co vás vůbec nebaví.
Když se máte sejít s někým, koho neznáte, vygooglíte si ho? Máte snahu si o něm zjistit co nejvíc?
Moc ne. Raději lidi poznávám při osobním setkání. Dávám na první dojem a nechci si ho kazit tím, že jsem si předtím prohlížela digitální stopy, které můžou kdovíco naznačit.
Tak takovou odpověď jsem nečekala…
Paradoxně čím dál víc se věnuju sociálním sítím a digitálním médiím, o to víc si cením osobních setkání. Právě proto, že známe sociální sítě z druhé strany, víme, jak je osobní kontakt důležitý.
Přinesl internet do našich životů víc dobrého, nebo špatného?
Půl na půl. Je to jako s vynálezem dynamitu, může sloužit k mnoha dobrým věcem, ale taky k mnoha špatným. Záleží, jak ho použijete. Internet je super v tom, že spoustě lidí umožnil přístup k informacím, ke kterým by se dostávali těžko. Propojil celý svět.
Můžeme komunikovat s někým z druhé strany zeměkoule, přidávat se do zájmových skupin, se kterými bychom se neměli možnost dát dohromady. Na druhé straně internet dokáže vyvolat agresivitu. Potichu a nenápadně se na něm mobilizují skupiny extremistů či hejtrů, kteří se vulgárně a neerudovaně vyjadřují k různým tématům. Takže může nabourávat zásady slušného chování.
Dá se říct, že se sociální sítě staly režiséry našich životů?
Pořád je na každém z nás, jak s nimi zacházíme. Znám lidi, které aplikace upozorňují, jak dlouho byli na telefonu. Často zjistí, že je to hrůza, kolik je to času. Je dobré to sledovat a uvědomovat si, že mezi internetovým a skutečným světem je rozdíl.
Nedávno jsme měli přednášku o tom, jak si dělat na sociálních sítích osobní značku. Spousta lidí uveřejní polonahé fotky, byť třeba umělecké, a pak se diví, že se na ně někdo dívá divně. Sociální sítě se staly součástí našeho života. A je třeba na ně takhle nahlížet. Staly se veřejným prostorem. Je to podobné, jako byste si vyšli jen ve spodním prádle – to byste asi neudělali.
Co by se stalo, kdyby se celý internet zhroutil, přestal fungovat, zanikl?
To si vůbec nedovedu představit. Většinou se řeší jen to, že trávíme na internetu spoustu hodin různou zábavou, ale zapomíná se, kolik pracovních příležitostí přinesl, kolik lidí se díky němu živí. Byl by to především obrovský ekonomický problém. Spousta byznysu souvisí s internetem. Je třeba ho brát tak, že jsme na něm závislí, že společnost teď taková prostě je, ale nezapomínat, že je to dvousečná věc, která se dá využít různě. S nožem si taky můžete buď namazat krajíc, vyřezat umělecké dílo, nebo někomu ublížit.
Nikol Stolle




Napsat komentář