COOLna

Některé rozhovory se týkají podrobných detailů našeho fyzického zániku: někdy spíše v obecné rovině, například jak riziková může pro hrobníky být likvidace starých hrobů a exhumace kostí, zato jindy ve sféře zcela osobní. Třeba Jiřina Šiklová vyjadřovala přání, že nechce být uložena v hrobce, kde by jen „smrděla a nerozložila se“, básníka Petra Hrušku zase utěšuje i fascinuje představa, že jeho ruku jednou rozloží červi. („Červ je fantastické stvoření, neméně ohromující než my, jeho organismus je nadaný možná menším počtem synapsí, ale stejnou hloubkou života“, dodává k tomu.)

A další literát J. H. Krchovský se naopak přiznává, že je „estét až za hrob“, takže trpí představou, že jeho mrtvolu někdo najde po čtrnácti dnech a bude po něm skákat, aby mu narovnali končetiny. Proto prý raději z estetických důvodů uléhá v „předpisové“ poloze s rukama zkříženýma na prsou.

V knizeMichala Plzáka a Lucie Vopálenské Pro smrt uděláno: živé rozhovory o posledních věcech se sešlo celkem 26 osobností z nejrůznějších oborů: duchovní, politici, umělci, filozofové, psychologové a psychiatři, hrobníci, ale také afghánský veterán, notářka či gerontoložka; nechybějí ani zástupci národnostních menšin, Romů a Vietnamců. To je zajímavé třeba v porovnání duchovního významu smrti, jak tomu bývalo třeba v tradičních představách Romů. Totiž když prý dříve zemřel Rom, dávala se sláma na půdu, aby se tam mrtvý umyl, očistil od všeho zlého a mohl pak odejít „čistý“. Což údajně někdy mělo i fyzické projevy: „Kolikrát byl na půdě takovej kravál, jak prej ten mrtvej strašně řádil.“

Některé ze zaznamenaných zážitků nemají daleko ke spiritismu, jiné „pouze“ líčí, jak se pozvolna proměňuje tělo umírajícího člověka. „Je to trochu jak v pohádce, dějí se tam opravdu důležité, jen maličko viditelné věci… Vždycky do mě vstoupí v tu malou zastavenou chvilku při posledním nádechu takové dojetí, a to mám u kohokoliv, ať už jej znám, nebo vůbec. I když je to cizí člověk, tak ten moment, kdy ta duše odejde, nebo co se to stane, je silný,“ říká spoluzakladatelka hospice Cesta domů Martina Špinková.

Některé z rozhovorů se jakoby zasekávají už na otázce, co o smrti vůbec můžeme smysluplně říci, přičemž autoři knihy nezastírají, že pár respondentů museli k rozhovoru mírně přemlouvat. V jiném případě ale byli naopak sami kontaktováni, přičemž z dané kapitoly je zřejmá zoufalá snaha onoho zcela osamělého a umírajícího muže najít někoho, kdo by byl ochotný mu jakkoli naslouchat a kdo by o něj projevil zájem.