Jsme mučedníci,
poskládající svá těla
dobrovolně na hranici?
Jsme padlí andělé, kroužící
bezhlavě,
bezvládně,
bezcílně,
bezradně,
bezelstně
nad pahýly
odumřelých
výhledů do budoucna?
Jsme snad zástupy světlonošů,
že utýraní uléháme
po večerech v horečkách
do vybombardovaných
zákopů?
Houževnatě prohráváme bitvy
se smyslem Bytí,
rozbití na maděru
důkazy rozkládajícího se lidství.
V příbytcích svých rakvi
rozsápaní a umordovaní
pohledy do prázdna,
dráždí sluchy
jen vlků vytí.
Když pečeme si pecen pesimismu,
ukrajujíce si tlusté krajíce
a hltavě přikusujíce marnost,
skřípou zuby…
Za temných a mlhavých nocí
lamentujeme
nad propastí,
modlíme se,
aby útes úzkosti
se pod námi už konečně zřítil!
Za úsvitu rozbřesku
děkovně proklínáme všechny životy
a jejich dary,
doufajíce,
že chmury již vyčerpaly
svou studnu neštěstí.
Jakub Urbanec
Z pírka bázní
Surreální st(r)av(a)
COOLna 
Napsat komentář