COOLna

Pýcha a ješitnost jsou poruchou sebehodnocení. Podíl kultury orientované na cíle, výkon a společenskou prestiž u nás této emoci, která byla kdysi první mezi sedmi smrtelnými hříchy, nahrává. Každý člověk má tendenci neustále srovnávat sám sebe s někým druhým a následně se vyrovnat těm, kteří jsou vnímáni jako lepší. A pyšní lidé už vlastně ve svých očích lepší jsou.

Nedávno jsem s dcerou sledovala pohádku Nesmrtelná teta, kde Jiřina Bohdalová krásným způsobem ztvárnila mnoho podob emoce závisti. To mne přivedlo na myšlenku, že dost lidí na mých seminářích se chce naučit získat větší sebevědomí, umět regulovat své emoce včetně závisti a žárlivosti, chce se namotivovat, posilovat empatii a sociálně lépe vycházet s druhými.

Pak je taky spousta těch, co to už nepotřebují. A ještě víc těch, kteří si myslí, že to nepotřebují. Jsou pyšní na to, jak to tady zvládají, jak jsou atraktivní, úspěšní, mladí, bohatí, zkušení, zcestovalí, všechno vědí, všude byli, od každé vesmírné lodi mají klíče. A když je nemají, vědí, kdo je má.

Znáte je? Jsou to lidé pyšní. Pýcha. S Nesmrtelnou tetou by byly fakt dobrá dvojka.

Pýcha, zpupnost a ješitnost. Docela příjemný stav mysli, zpravidla opřený o pocit, že ostatní ve srovnání s námi mají něčeho (nebo všechno) podstatně méně: vědomostí, zkušeností, času, dětí, metrů čtverečních, peněz na kontě, aut v garáži, zážitků. Postavení, důležitých vztahů, odkoučovaných hodin, šatů ve skříni, posledních modelů čehokoli, najetých kilometrů, navštívených destinací, titulů před i za jménem. A my jim to všem ukážeme! My (na) to totiž máme.

K pyšnosti a ješitnosti nestačí, že kolem sebe nacházíme hloupější, chudší a méně úspěšné lidi. Ješitnost se probouzí ve chvíli, kdy máme pocit, že jim to názorně potřebujeme ukázat, do očí říci. Nemusí to být vždy komunikace verbální. Stačí obrácení očí v sloup, přehlíživý pohled nebo povýšená brada či nos nahoru.

Pyšná princezna to domnělému zahradníkovi pěkně natřela už v zahradě, ovšem kdo se směje naposled… Myslím, že skončila v jezírku, přestože střevíček jí král nakonec zavázal. Po strastiplném a dobrodružném útěku do země krále Miroslava a převlečení kabátu v chýši ševce jí to princ Miroslav neodpustil a její pýchu jí oplatil. Tak se nám to v životě pěkně řetězí. Jak ty mně, tak já tobě. Já ti ukážu, kdo je tady na výši. Případně na koni.

Susan Shottová emoce rozděluje na rolové (role‑taking feelings) a nerolové – radost, smutek, vztek (non‑role taking feelings). Z hlediska společenských vazeb mají význam emoce rolové. Mezi nimi najdeme emoce empatické, které vznikají tím, že se vcítíme do situace druhého, a emoce reflexivní (vina, stud, pýcha, hrdost, ješitnost). Přestože se tyto emoce vytvářejí v přímé či nepřímé interakci s dalšími lidmi, v konečném důsledku emoci reflektuje každý sám a provádí tak sebe‑kontrolu.

Emoce tedy mohou být jedním ze způsobů výkonu „neviditelné“ moci. Souvisejí totiž nejen s morálním hodnocením, co je dobré a co špatné, ale také se sankcemi vyplývajícími z porušení vžité normy. Člověk sleduje sám sebe, jelikož si je vědom neustálé přítomnosti kulturní či sociální normy a případně publika, které by hodnotilo jeho výkon při podřízení se nebo vzdorování normě.

Jak tedy rozpoznáme člověka zdravě sebevědomého od pyšného?

Říká se: je pyšný jako páv. Páv také ve chvíli, kdy to potřebuje ukázat, rozprostře svůj ohromný pestrobarevný ocas, aby několikanásobně zvětšil vnímání své velikosti, majestátnosti.

Pyšného člověka poznáme podle jeho přehnaného sebevědomí; mívá o sobě velmi vysoké, dokonce přemrštěné mínění. Je pyšný na určité vlastnosti, majetek, na to, co dokázal, nebo také na své postavení.

Ten, kdo je příliš pyšný, zakouší pocit plnosti v hrudi, jako by se jeho srdce zvětšilo. Vždyť také o pyšném člověku říkáme, že se mu prsa nadýmala pýchou. Při emoci pýchy se nám prý údajně zrychluje trávení a látková výměna, takže zcela na místě je je i poznámka směrem k pyšnícímu se hlavně se z toho nepo…!

Průvodním jevem bývá pocit, jako by tělo a údy dotyčného vyrostly, člověk se nafoukne, jako by ho naplnil vzduch z hustilky. Proto se také hovoří o „nadutosti“ nebo „nafoukanosti“. Pyšný člověk se nehrbí, má natažený krk a sleduje, jestli se na něj okolí dívá. Hledá oční kontakt – když ho najde, dívá se přezíravě nebo naopak velmi pánovitě.

Často se chová manipulativně, okázale dává najevo svůj názor a ostatní nenechá domluvit. Při hovoru z něj čiší samolibost. Stejně tak může být znakem pýchy i pohled do zrcadla nebo neustálé hodnocení své postavy, věku a vzhledu při srovnávání s jinými.

Je‑li někdo na něco přiměřeně pyšný nebo hrdý, může to být i emoce veskrze pozitivní: dobrá hostitelka je pyšná na své kulinářské speciality, pracovitý zahradník na krásu svých květin, schopný sportovec na své diplomy, moje babička byla zase pyšná na svůj hezký rukopis nebo svou vzdělanost. Matky bývají pyšné na své děti.

Při tomto pocitu uspokojení může vědomí vlastních zásluh v pozitivním smyslu posilovat pocit vlastní hodnoty. Každá matka si jistě vzpomene na to, jak bylo její dítě pyšné, když udělalo první kroky. To je prospěšná pýcha, která – pokud ji matka podpoří – je pro vývoj dítěte pozitivní.

Nicméně výraz „být pyšný“ poukazuje na nebezpečí přemíry sebevědomí. Kdo si to uvědomuje, snaží se zachovávat míru. Ovšem rozdíl mezi přiměřenou a arogantní pýchou, která v sobě vždy skrývá nebezpečí porušené rovnováhy, se poznává obtížně.

Sobecká pýcha a nadměrná sebeláska bývají v běžné řeči spojovány s několika příbuznými vlastnostmi – obzvláště s egoismem, samolibostí, marnivostí a arogancí. Egoismus ovlivňuje myšlení, chování a také jazykové vyjadřování, egoističtí lidé bývají navíc krajně dotěrní.

Jitka Ševčíková, kouč